Noční okukování sluníčka nás asi unavilo, vzbudili jsme se až kolem desáté hodiny dopoledne. Uvařili jsme si snídani a vyrazili jsme do města koupit něco k jídlu. Norské ceny jsou ale šílené, i v českých korunách by nám zboží přišlo trochu drahé. Jenže jedna norská koruna je za víc než tři naše. Koupili jsme si pár „lebek“, chleba v přepočtu za 75 Kč a jedinou celkem levnou věc, co tam měli – brasmborový salát, kde bylo víc majonézy než brambor. Alůe jako pomazánka na chleba to celkem šlo. (Abych jim nekřivdila, celkem levná ještě byla kilová marmeláda, ale tu se nám nechtělo vozit). V obchodě nás zaujaly rybí koláčky a rybí puding.
Železnice do Narviku byla postavená, aby se po ní převážela ruda z Kiruny do přístavu. Z Narviku ale železnice při norském pobřeží nepokračuje, nejbliží Norská železnice vede z 270 km vzdáleného Fauske. Autobus stojí v přepočtu asi 1200 Kč, takže jsme se rozhodli tuto mezeru přestopovat. Zprvu se nám to zdálo snadné – z Narviku až do Fauste vede silnice E6, která nemá moc odboček. Norové ale moc nechtěli zastavovat a asi až čtvrtým autem jsme se dostali k dobré benzínce, kde se dalo ptát lidípřímo. Jeden týpek nás odsud zavezl asi 70 km daeko na místo, odkud se dalo pokračovat jen trajektem. Ten jel až za více než hodinu, takže jsme se ptali čekajících řidičů, jestli by nás někdo nesvezl na jih. Nakonec jsme se domluvili se sympatickou blondýnkou, která jela za svým přítelem fotbalistou podívat se na zápas.
sobota 21. srpna 2010
pátek 20. srpna 2010
Den 25 . - pátek 20. srpen 2010
Protože jsme už dost na severu, svítá poměrně brzy a ve 4 hodiny ráno už je regulérní denní světlo. Projíždíme nekonečnými lesy a kolem mnoha jezer, směrem na sever jsou stromy nižší a přibývá bříz. Ještě severněji je krajina zajímavější, okolo nás se zdvíhají pohoří, projíždíme mnoha tunely a z okénka máme krásné výhledy na hory, údolí, vodopády, lesíky, jezera... Ve vlaku je dost lidí s krasnami, kteří vypadají že se chytají na horské túry.
Švýcarsko-norskou hranici přejíždíme bez zastavení, pasová kontrola se nekoná. Kolem jedné odpoledne se dostáváme do Narviku. Musíme říct, že jsme čekali, že tu bude větší zima. Sluníčko svítí, lidé se na balkóně opalují v plavkách... Fouká ale studený vítr. Prohlížíme si místní kostelík a vyrážíme za město k moři. Není tu žádná středozemní turistická pláž, ale drsné severské pobřeží s velikými balvany porostlými mořaskými řasami. Usedáme na karimatky na velký plochý kámen a relaxujeme, vaříme, užíváme si krásný výhled, čteme si... Většina lidí si sice pod pojmem válení se u moře představí něco trochu jiného, ale je to moc fajn.
Ze školy jsme si pamatovali, že Narvik je nejsevernější přístav Evropy. Nepatří ale asi k nejfrekventovanějším, vidělio jsme tu jen jednu nákladní loď.
Večer jsme si na pobřeží udělali ohníček a uvařili jsme si houbu, kterou jsme našli v lese. Protože nám došla voda, šla jsem o ni poprosit do blízké chaloupky. Chaloupka byla skoro kouzelná. Bydlel v ní dědeček a babička, vyhrávala nostalgická hudba a zatím co mi dědeček napouštěl lahev vodou, přišly si pro pohlazení obě jejich kočky...
Spali jsme pod širákem, vypadalo, že bude hezky. Chtěli jsme vidět, jestli a na jak dlouho zapadne sluníčko... Kolem půlnoci už bylo docela šero, i když ne úplně tma. Ve čtyři ráno sluníčko svítilo jako ve dne.
Švýcarsko-norskou hranici přejíždíme bez zastavení, pasová kontrola se nekoná. Kolem jedné odpoledne se dostáváme do Narviku. Musíme říct, že jsme čekali, že tu bude větší zima. Sluníčko svítí, lidé se na balkóně opalují v plavkách... Fouká ale studený vítr. Prohlížíme si místní kostelík a vyrážíme za město k moři. Není tu žádná středozemní turistická pláž, ale drsné severské pobřeží s velikými balvany porostlými mořaskými řasami. Usedáme na karimatky na velký plochý kámen a relaxujeme, vaříme, užíváme si krásný výhled, čteme si... Většina lidí si sice pod pojmem válení se u moře představí něco trochu jiného, ale je to moc fajn.
Ze školy jsme si pamatovali, že Narvik je nejsevernější přístav Evropy. Nepatří ale asi k nejfrekventovanějším, vidělio jsme tu jen jednu nákladní loď.
Večer jsme si na pobřeží udělali ohníček a uvařili jsme si houbu, kterou jsme našli v lese. Protože nám došla voda, šla jsem o ni poprosit do blízké chaloupky. Chaloupka byla skoro kouzelná. Bydlel v ní dědeček a babička, vyhrávala nostalgická hudba a zatím co mi dědeček napouštěl lahev vodou, přišly si pro pohlazení obě jejich kočky...
Spali jsme pod širákem, vypadalo, že bude hezky. Chtěli jsme vidět, jestli a na jak dlouho zapadne sluníčko... Kolem půlnoci už bylo docela šero, i když ne úplně tma. Ve čtyři ráno sluníčko svítilo jako ve dne.
čtvrtek 19. srpna 2010
Den 24 . - čtvrtek 19. srpen 2010
Ve Stockholmu jsme před půlnocí. Zjišťujeme, že dneska už ze Stockholmu nic nepojede a vlaky do Narviku jezdí jen jednou denně, v šest večer. Nádraží se zavírá, tak jdeme do nejbližšího mekáče. Zjištujeme, že je zde wifina a člověk ani nemusí mít místní simkartu aby se mohl připojit. (V Německu člověk na připojení na wifinu v mekáči člověk mus mít německou simkartu, v Itálii italskou a púodobně). Mekáč u nádraží ale za chvilku taky zavírá. Naštěstí jsme ve Stockohlmu byli nedávno ńa výpravě s našimi rangers, takže por násměsto není neznámeé. Víme, že asi půl hodinky od nádraží poblíž skautské klubovny, kde jsme tehdy přespávali, je hezký kopec s parčíkem, kde jsme měli piknik a čekali na svítání a hned pod ním je nonstop mekáč, kde jsme se ohřívali a snídali rozebírajíc to, že si Maruška spletla svítání s východem slunce :-). I tentokrát nepoeticky dostává přednost mekáč, venku totiž poprchá a navíc bychom rádi na internet, chceme dopsat blog a doplnit na něj fotky. Ráno prší ještě víc, ale do mekáče přišel nějaký bezdomovec a začal tklivě zpívat. Tak strašně, že já, s téměř absolutním hudebním hluchem, jsem prohlásila, že ten liják je určitě míň hrozný než ten zpěv. V dešti vyrážíme na nádraží.
Procházíme kolem Lidlu, kam jsme si během skautské expedice do Stockholmu chodili kupovat tzv. „lebky“ - vážené sladkosti nejrůznějšího druhu. Mezi těmi všemi dobrými druhy nás tehdy zaujaly slané černé lékořicové lebky, které podle nás chutnají jako hnůj a nevěřímě, že to někdo může dobrovolně jíst. Naši švédští kamarádi nás ale vyvedli z omylu, lebky před našimi užaslými zraky zkonzumovali nejen dobrovolněm, ale i s chutí, a navíc tuto exhibici doplnili přednáškou o tom, že slaná lékořice je švédská specialita, zatímceo celý svět ji tupě jí nasladko, oni jediní přišli se skvělým nápadem ji osolit. Tentokrát je ale lidl bohužel ještě zavřený. „Lebky“ si nakonec kupujeme na nádaží, ale jsou podstatně dražší než v Lidlu.
Protože jsme si Stockholm nedávno prohlédli poměrně podrobně, vyrazili jsme vláčkem na sever do menšího městečka, kde jsme se usadili u jezera, uvařili si, odpočívali, váleli se, koukali na vlnky a okolní lesíky. Kapy pak šel nakoupit, vykoupal se v jezeře, četl si... a já jsem chrněla a chrněla :-). Myslím, že jsem kompletně dospala chybějících osm hodin z předcházející noci.
Večer nastupujeme na noční vlak do Narviku. Tentokrát máme rezervaci, na nádraží ve stockholmu nás totiž upozornilim že pokud si nezarezervujeme místa k sezení za 34 švédských korunn, mohlo by na nás zbýt jen místo v drahých lůžkových vozech.
Procházíme kolem Lidlu, kam jsme si během skautské expedice do Stockholmu chodili kupovat tzv. „lebky“ - vážené sladkosti nejrůznějšího druhu. Mezi těmi všemi dobrými druhy nás tehdy zaujaly slané černé lékořicové lebky, které podle nás chutnají jako hnůj a nevěřímě, že to někdo může dobrovolně jíst. Naši švédští kamarádi nás ale vyvedli z omylu, lebky před našimi užaslými zraky zkonzumovali nejen dobrovolněm, ale i s chutí, a navíc tuto exhibici doplnili přednáškou o tom, že slaná lékořice je švédská specialita, zatímceo celý svět ji tupě jí nasladko, oni jediní přišli se skvělým nápadem ji osolit. Tentokrát je ale lidl bohužel ještě zavřený. „Lebky“ si nakonec kupujeme na nádaží, ale jsou podstatně dražší než v Lidlu.
Protože jsme si Stockholm nedávno prohlédli poměrně podrobně, vyrazili jsme vláčkem na sever do menšího městečka, kde jsme se usadili u jezera, uvařili si, odpočívali, váleli se, koukali na vlnky a okolní lesíky. Kapy pak šel nakoupit, vykoupal se v jezeře, četl si... a já jsem chrněla a chrněla :-). Myslím, že jsem kompletně dospala chybějících osm hodin z předcházející noci.
Večer nastupujeme na noční vlak do Narviku. Tentokrát máme rezervaci, na nádraží ve stockholmu nás totiž upozornilim že pokud si nezarezervujeme místa k sezení za 34 švédských korunn, mohlo by na nás zbýt jen místo v drahých lůžkových vozech.
středa 18. srpna 2010
Den 23 . - středa 18. srpen 2010
Do Štětína dorážíme s hodinovým, zpožděním a s obavami, že nám ujel vlak do Lübecku. Naštěstí na nás počkal.
Lübeck, který něžně nazýváme Libeček, je krásné hanzovní město. Místní obchodníci patřili k nejaktivnějším na Baltském moři, obchodovali ze severskými zeměmi, odkud dováželi dřevo, rudu, kůže a pryskyřici. Právě bohatí měštané se zasloužili o rozvoj města, v centru je ve stylu cihlové gotiky vystavěno pět kostelů s celkem sedmi velkými kostelními věžemi. My jsme se byli podívat v kostele Panny Marie vedle radnice. Hodně nás zaujala vnitřní výzdoba, okno zobrazující skoro samé smrtky a kostlivce, orloj, obrázky jak se kostel postupně stavěl a jak byl během druhé světové války bombardováním silně poškozen, a dokonce dochovaný roztříštěný zvon, který se během tohoto bombardování a následného požáru kostela zřítil z kostelní věže. Během druhé světové války totiž na Lübeck bylo shozeno 300 tun bomb a město bylo 32 hodin v plamenech. Občané ale staré jádro dokázali opravit tak krásně, že je město zařazeno na seznamu památek UNESCO. Na náměstí kromě kostela také stojí zajímavá radnice obložené glazovanými cihlami. Dáváme si poslední oběd ve finančně relativně dostupných zemích, půlku grilovaného kuřete, a nastupujeme na vlak do Kodaně. Ani nevíme jak, octli jsme se na trajektu z německého Puttgardenu do dánského Rodby. Na trajekt jsme totiž zničeho nic najeli s celým vlakem a během chviličky jsme vypluli.
V Kodani prší a města, kde prší, si neprohlížíme :-). Hlavně nás zlákala možnost okamžitě přesednout na rychlý vlak do Stockholmu a hned dnes se tak přiblížit k poslednímu velkému cíli naší cesty, k Narviku. Při nástupu nás dánská průvodčí upozorňuje, že bychom měli mít rezervaci, ale ať si to vyřídíme v Malmö se švédským průvodčím, že ona dál nepokračuje. Vláčkem přejíždíme nejdelší most v Evropě, který překlenuje 22 km moře mezi Kodaní a švédské Malmö. Při cyklovýletu po Švédsku před pár lety jsme tento most obdivovali ze souše a je hezký pocit se po něm konečně i projet. Vlevo moře, vpravo moře, pod námi moře, nad námi dálnice pro auta...
Švédský průvodčí se ptá, zde máme rezervaci, říkáme, že ne, ale naštěstí nad tím mávl rukou a stačil mu Interrail. Naše místo měl rezervované nějaký Švéd ale řekl, že si půjdesednout jinam a přijde nás vyhodit jen kdyby bylo ve vlaku moc lidí. To se naštěstí nestalo.
Lübeck, který něžně nazýváme Libeček, je krásné hanzovní město. Místní obchodníci patřili k nejaktivnějším na Baltském moři, obchodovali ze severskými zeměmi, odkud dováželi dřevo, rudu, kůže a pryskyřici. Právě bohatí měštané se zasloužili o rozvoj města, v centru je ve stylu cihlové gotiky vystavěno pět kostelů s celkem sedmi velkými kostelními věžemi. My jsme se byli podívat v kostele Panny Marie vedle radnice. Hodně nás zaujala vnitřní výzdoba, okno zobrazující skoro samé smrtky a kostlivce, orloj, obrázky jak se kostel postupně stavěl a jak byl během druhé světové války bombardováním silně poškozen, a dokonce dochovaný roztříštěný zvon, který se během tohoto bombardování a následného požáru kostela zřítil z kostelní věže. Během druhé světové války totiž na Lübeck bylo shozeno 300 tun bomb a město bylo 32 hodin v plamenech. Občané ale staré jádro dokázali opravit tak krásně, že je město zařazeno na seznamu památek UNESCO. Na náměstí kromě kostela také stojí zajímavá radnice obložené glazovanými cihlami. Dáváme si poslední oběd ve finančně relativně dostupných zemích, půlku grilovaného kuřete, a nastupujeme na vlak do Kodaně. Ani nevíme jak, octli jsme se na trajektu z německého Puttgardenu do dánského Rodby. Na trajekt jsme totiž zničeho nic najeli s celým vlakem a během chviličky jsme vypluli.
V Kodani prší a města, kde prší, si neprohlížíme :-). Hlavně nás zlákala možnost okamžitě přesednout na rychlý vlak do Stockholmu a hned dnes se tak přiblížit k poslednímu velkému cíli naší cesty, k Narviku. Při nástupu nás dánská průvodčí upozorňuje, že bychom měli mít rezervaci, ale ať si to vyřídíme v Malmö se švédským průvodčím, že ona dál nepokračuje. Vláčkem přejíždíme nejdelší most v Evropě, který překlenuje 22 km moře mezi Kodaní a švédské Malmö. Při cyklovýletu po Švédsku před pár lety jsme tento most obdivovali ze souše a je hezký pocit se po něm konečně i projet. Vlevo moře, vpravo moře, pod námi moře, nad námi dálnice pro auta...
Švédský průvodčí se ptá, zde máme rezervaci, říkáme, že ne, ale naštěstí nad tím mávl rukou a stačil mu Interrail. Naše místo měl rezervované nějaký Švéd ale řekl, že si půjdesednout jinam a přijde nás vyhodit jen kdyby bylo ve vlaku moc lidí. To se naštěstí nestalo.
úterý 17. srpna 2010
Den 22 . - úterý 17. srpen 2010
V noci nás naštěstí vláčky nebudily a když ráno začaly jezdit vláčky a chodit lidi, sbalili jsme spacáky a jeli jsme zpět do Krakova. Cestou do Istambulu nám jedna Australanka říkala, že Krakov je nejhezčí město, co kdy viděla. Zas tak vysoko bychom ho sice neumístili, ale líbilo se nám. Až na nádraží... To se skládá znadzemního kolejiště a podzemních chodeb. V některých se prodávají jízdenky, v jiných je úschovnazavazadel, toalety, obchůdky s občerstvením. To by ještě nebylo nic divného, ale tyto podzemní chodby nejsou navzájem propojené, takže aby se člověk dostal z jedné do druhé, musí vylýzt na nástupiště a sejít dolů po těch správných schodech. Prostě hrozný bludiště... Na úschovnu zavazadel jsme potřebovali polské zloté, (Ty věčně se střídající měny už nám začínají pomalu lézt na nervy, člověk v každém státě hledá směnárnu a druhý den je jinde a zase si nemůže koupit ani suchou housku. Velké plus pro Euro...) Na nádraží jsme potkali směnárnu, ale tak zlodějské kurzy jsme ještě neviděli. Za 100 € dávali 300 zlotých, ale 100 € člověk koupil za 400 zlotých. Kurz koruny byl ještě horší a u maďarských forintů se cena za nákup a prodej lišila o sto procent. Kapy tedy šel do města hledat jinou směnárnu. Našel jednu, kde kurz koruny a polskeho zlotého sice byl také hrozný, ale kurz eura a zloteho uz byl celkem přijatelný. Když jsem měli peníze, mohli jsme konecne uložit batohy do úschovny a vyrazit na snidani do místního nákupního centra. Když jsme si sem chtěli dojit na záchod, zjistili jsme že v místním nákupním centru vládne polská dynastie Hajzlbáb, které nikoho nechtějí pustit na záchod s tím že se WC otevírá až za pár minut, za pár minut ale prohlásí, že měly na mysli WC v jiném poschodí (ano, v tom, ze kterého nás předtím poslala jiná členka dynastie právě sem...)
Konečně jsme vyrazily do města. Po dlouhé době jsme si užívali středoevropské pozdně letní počasí, kde sluníčko sice příjemně hřeje, ale nepálí a člověk se celý den jen nepotí. Prošli jsme příjemným parčíkem, zašli jsme do íčka pro plánek města a za chvilku jsme byli na Velkém Rynku. Pořád jsme potkávali spoustu kostelů a kostelíků, jen v nejužším historickém centru jsme jich podle mapy napočítali 17 (a asi 16 muzeí). Na náměstí jsme si prohlédli historickou Soukenici - podlouhé kryté tržiště, kde se prodávalo sukno, ještě v dobách, kdy byl Krakov hanzovním městem. V soukenici nás zaujaly obrázky jak se různé budovy i celé město postupně rozvíjely, přistavovaly, zvětšovaly a zdobily. Začínali jsme potzkávat podezdřele mnoho skautů v krojích a když jsme přišly na mši do kostela Panny Marie na Rynku, byl kostel plný skautů. Zjistily jsme, že jsme se octli na slavnostní mši u příležitosti 100 let skautingu v Polsku. Mimochodem, v tomto kostele je největší gotický oltář v Evropě, má rozměry 11 na 13 metrů.
Po mši jsme se šli podívat na hrad Wawel, kde Poláci pochovávají své náradní hrdiny, světce a panovníky. Krakov totiž do 16 století byl hlavním městem Polska. Nejnovější hrob na hradě patří Lechu Kaczinskému a jeho manželce, kteří zemřeli letos při letecké katastrofě u Katyně. Papež Jan Pavel II, který žil v Krakově, je sice pochovaný v Římě, ale na hradě Wawel má alespoň sochu. Tuto velkou polskou osobnost zde připomíná i univerzita, kterou po něm pojmenovali, různé pamětní desky a také informační centrum věnované vznikajícímu centru Jana Pavla II „Nebojte se“.
Cestou zpět k nádraží jsme se ještě zašli podívat na náměstí zaplněné skauty, kteří vztyčovali vlajku a zahajovali oslavy stoletého výročí. Zašli jsme se najíst do KFC v nákupním centru a asi za hodinku se KFCa podobné podniky zaplnily vyhládlými skauty...
Najezení jsme vyrazily do Varšavy. Ta je sice hlavním městem Polska, ale nei moc zajímavého tam není. Všechny historické budovy tam byly zničeny za 2. světové války a ak v centru stojí jedna monumentální socialistická stavba a pár mrakodrapů. Nádraží zde mají stejně nepřehledé jako v Karkově. Došli jsme si koupi nějaké zásoby jídla do drahé Skandinávie a pak jsme nočním vlakem vyrazili na severozápad do polského Štětína. Ve vlaku jsme se tentokrát docela vyspali. Ve druhé třídě nejde rezervovat místenky, takže nás v noci žádní místenkáři nebudili.
Konečně jsme vyrazily do města. Po dlouhé době jsme si užívali středoevropské pozdně letní počasí, kde sluníčko sice příjemně hřeje, ale nepálí a člověk se celý den jen nepotí. Prošli jsme příjemným parčíkem, zašli jsme do íčka pro plánek města a za chvilku jsme byli na Velkém Rynku. Pořád jsme potkávali spoustu kostelů a kostelíků, jen v nejužším historickém centru jsme jich podle mapy napočítali 17 (a asi 16 muzeí). Na náměstí jsme si prohlédli historickou Soukenici - podlouhé kryté tržiště, kde se prodávalo sukno, ještě v dobách, kdy byl Krakov hanzovním městem. V soukenici nás zaujaly obrázky jak se různé budovy i celé město postupně rozvíjely, přistavovaly, zvětšovaly a zdobily. Začínali jsme potzkávat podezdřele mnoho skautů v krojích a když jsme přišly na mši do kostela Panny Marie na Rynku, byl kostel plný skautů. Zjistily jsme, že jsme se octli na slavnostní mši u příležitosti 100 let skautingu v Polsku. Mimochodem, v tomto kostele je největší gotický oltář v Evropě, má rozměry 11 na 13 metrů.
Po mši jsme se šli podívat na hrad Wawel, kde Poláci pochovávají své náradní hrdiny, světce a panovníky. Krakov totiž do 16 století byl hlavním městem Polska. Nejnovější hrob na hradě patří Lechu Kaczinskému a jeho manželce, kteří zemřeli letos při letecké katastrofě u Katyně. Papež Jan Pavel II, který žil v Krakově, je sice pochovaný v Římě, ale na hradě Wawel má alespoň sochu. Tuto velkou polskou osobnost zde připomíná i univerzita, kterou po něm pojmenovali, různé pamětní desky a také informační centrum věnované vznikajícímu centru Jana Pavla II „Nebojte se“.
Cestou zpět k nádraží jsme se ještě zašli podívat na náměstí zaplněné skauty, kteří vztyčovali vlajku a zahajovali oslavy stoletého výročí. Zašli jsme se najíst do KFC v nákupním centru a asi za hodinku se KFCa podobné podniky zaplnily vyhládlými skauty...
Najezení jsme vyrazily do Varšavy. Ta je sice hlavním městem Polska, ale nei moc zajímavého tam není. Všechny historické budovy tam byly zničeny za 2. světové války a ak v centru stojí jedna monumentální socialistická stavba a pár mrakodrapů. Nádraží zde mají stejně nepřehledé jako v Karkově. Došli jsme si koupi nějaké zásoby jídla do drahé Skandinávie a pak jsme nočním vlakem vyrazili na severozápad do polského Štětína. Ve vlaku jsme se tentokrát docela vyspali. Ve druhé třídě nejde rezervovat místenky, takže nás v noci žádní místenkáři nebudili.
pondělí 16. srpna 2010
Den 21 . - pondělí 16. srpen 2010
Bratislava nám spíš než jako hlavní město přišla jako malé Brno, v centru města byl klid jako v Horažďovicích a turistů jsme z počátku potkávali stejně jako v Bukurešti. Jen ceny snídaní v restauracích připomínaly naše hlavní město. Měli jsme chuť na něco dobrýho k snídani, tak jsme nakonec nakoupily v místním Máji koblížky, hroznové víno, utopence a kafe z automatu. (Podobně jako v Praze na Národní třídě tam mají obchodní dům „my' “) . Kapy si chtěl zkusit koupit kšiltovku (zatím cestou potkal jen předražené turistické s nápisy „I love Rome“, „Je aime Paris“ a podobně. V Máji ale za rozumnou cenu objevil jen jednu růžovou, tak si ji „kupodivu“ nekoupil. Udělali jsme si malou procházku po centru města a vyrazili jsme na Bratislavský hrad. Hrad se nám líbil, byl hezky opravený a byl odtud pěkný výhled do okolí. Z výšky už Bratislava nabyla tak malá, jak zprvu vypadala. Z cedulí kolem hradu jsme se dozvědeli, že v devatenáctém století vyhořel a začal se opravovat až za dlouho, v padesátých letech dvacátého století.Kolem poledne jsme nastoupili na vláček do Žiliny (kde už jsme dnesjka jednou byli). Zde jsme přestupovali na polský historický vlak, který jel jako šnek. Cestou jsme ještě museli přestupovat na autobus. Jeli jsme i přes Katowice. Byla velá bouřka, tak se nám nechtělo vystupovat před Krakovem a stavět v dešti stan. Do krakova jsme dorazili až kolem jedenácté v noci. Abychom nemuseli spát na nádraží, nastoupili jsme do vlaku na Varšavu a na první zastávce jsme vystoupili. Bylo to naštěstí docela na mezi a navíc tam byl kratý přístřešek nad dvěma lavičkami. Každý jsme si vlezl na jednu a spinkali jsme až do rána.
neděle 15. srpna 2010
Den 20 . - neděle 15. srpen 2010
Dřív se mi vždycky hrozně pletla jména Budapešt a Bukurešt. Které město je v Rumunsku a které v Bulharsku jsem si zapamatovala až když jsem si začla představovat tuláka ležícího s flaškou rumu (Rumunsko)pod bukem (Bukurešť).
Jméno Budapešt vzniklo spojením názvů dvou měst: Buda a Pešt. O Budapešti jsem často slyšela, že je to pěkne město podobné Praze. A opravdu, u spousty domů jsme si říkali, že by úplně klidně mohly stát v Praze. Je vidět, že jsme byli jedna monarchie :-). Budapeští také protéká řeka (ale větší, Dunaj), spoustu mostů a taky mají hrad nad řekou (Buda). Ten ale vypadá úplně jinak než ten Pražský. :-).
První co jsme řešili byl hlad :-). Původně jsme si chtěli dát něco alespoň trošku maďarskýho, ale byla neděle a otevřeno měli jen v KFC, mekáči a burgerkuingu. Tak jsme nakonec zašli do Sparu koupit český toasty a maďarskou klobásu.
Asi nejznámější památkou Budapešti je novogotický parlament. Stojí hned u řeky, je krásně bílý (alespoň z té opravené strany). V průvodci jsme se dočetli, že vstup je pro mladé občany EU zdarma. Už jsme se tam skoro chtěli jít podívat, ale pak jsme uviděli tu frontu a rozhodli jsme se pokračovat v původním plánu. Budapešt je město plné bazénů a termálních lázní a my jsme se moc tešili, že se pořádně umyjeme a naložíme do teplé vody... Protože vstup byl na neomezenou dobu, čvachtali jsme se v podstatě až do té doby, než nám jel vlak. Nebo možná ještě o trošku dýl... Nějak jsme se podívali na špatnou stranu toho papírku s odjezdy vlaků, takže jsme byli na nástupišti v Budapešti ve chvíli, kdy odjížděl vlak z Bratislavy do Budapešti... Ale vláček z Budapešti do Bratislavy už byl dobrých 20 minut pryč... Nakonec jsme jeli jiným vlakem do Košic a pak zpět do Bratislavy, kam jsme dorazili ráno. Průvodčí si klepal na čelo, když v jízdence Interrail viděl, že objíždíme slovensko tama zase zpátky. Nevěděl, že cílem bylo vyspat se a dorazit do Bratislavy až ráno... tento cíl se podařilo splnit jen mě, Kapyho pořád budili a vyhazovali nějaký lidi, co měli rezervace...
Jméno Budapešt vzniklo spojením názvů dvou měst: Buda a Pešt. O Budapešti jsem často slyšela, že je to pěkne město podobné Praze. A opravdu, u spousty domů jsme si říkali, že by úplně klidně mohly stát v Praze. Je vidět, že jsme byli jedna monarchie :-). Budapeští také protéká řeka (ale větší, Dunaj), spoustu mostů a taky mají hrad nad řekou (Buda). Ten ale vypadá úplně jinak než ten Pražský. :-).
První co jsme řešili byl hlad :-). Původně jsme si chtěli dát něco alespoň trošku maďarskýho, ale byla neděle a otevřeno měli jen v KFC, mekáči a burgerkuingu. Tak jsme nakonec zašli do Sparu koupit český toasty a maďarskou klobásu.
Asi nejznámější památkou Budapešti je novogotický parlament. Stojí hned u řeky, je krásně bílý (alespoň z té opravené strany). V průvodci jsme se dočetli, že vstup je pro mladé občany EU zdarma. Už jsme se tam skoro chtěli jít podívat, ale pak jsme uviděli tu frontu a rozhodli jsme se pokračovat v původním plánu. Budapešt je město plné bazénů a termálních lázní a my jsme se moc tešili, že se pořádně umyjeme a naložíme do teplé vody... Protože vstup byl na neomezenou dobu, čvachtali jsme se v podstatě až do té doby, než nám jel vlak. Nebo možná ještě o trošku dýl... Nějak jsme se podívali na špatnou stranu toho papírku s odjezdy vlaků, takže jsme byli na nástupišti v Budapešti ve chvíli, kdy odjížděl vlak z Bratislavy do Budapešti... Ale vláček z Budapešti do Bratislavy už byl dobrých 20 minut pryč... Nakonec jsme jeli jiným vlakem do Košic a pak zpět do Bratislavy, kam jsme dorazili ráno. Průvodčí si klepal na čelo, když v jízdence Interrail viděl, že objíždíme slovensko tama zase zpátky. Nevěděl, že cílem bylo vyspat se a dorazit do Bratislavy až ráno... tento cíl se podařilo splnit jen mě, Kapyho pořád budili a vyhazovali nějaký lidi, co měli rezervace...
sobota 14. srpna 2010
Den 19 . - sobota 14. srpen 2010
Motem dne se stalo: "jezdíme celý měsíc do samých hezkých měst, tak taky musíme vidět jedno pořádně ošklivé..." Bukurešť vypadá, jako by tam socialismus neskončil před 20 lety, ale včera. Turisty jsme tam nepotkali, zato šedivé paneláky, polorozpadlé domy a socialistické pomníky ano. Podle průvodce zbylo z historické části města z období před světovými válkami asi 1km2 a co nezničila válka, zbořil Caucesco kvůli stavbě "paláce pracujícího lidu", největšího paneláku ve městě, a příjezdové cestě k němu. Ten panelák prý je zevnitř docela luxusní a obejít ho kolem dokola trvá tak třičtvrtě hodiny, ale to nás moc nelákalo. Přejmenovali jsme ho na "Panelák jak kráva", zkráceně "Kráva". Bylo hrozné vedro a my jsme se rozhodli využít toho, že socialismus přeci jen skončil a vyrazili jsme do carefouru pro něco studeného. Žízeň a horko měly velké oči, takže jsme koupili 3,5 litru studeného pití, 3 kila melounu a půlkilový kyblík zmrzliny. Se vším jsme si sedli do parku na dětské hřiště a kupodivu jsme to snědli. Nakonec jsem spokojeně usnula na skluzavce...
Blížil se odjezd vlaku a tak jsme se zvedli a šli oklikami zpět. Plán města jsme neměli a já jsem pořád chtěla alespoň z dálky vidět "Krávu". To se nakonec nepovedlo, bya moc daleko a netrefili jsme tam, ale našli jsme pár celkem hezkých kostelíků. vedli jsme hovor na téma "proč sem ti turisti nejezdí, takových hezkých památek tady mají :-). Pak jsme si vzpoměli, že jsme loni pod Fagaraší podobné kostelíky viděli v každé vesnici :-)
Z Bukureští pokračujeme do Budapešti. Na nádraží nám tvrdili, že je do vlaku povinná rezervace, tak jsme si jí koupili. Byl to ale pěkný kec, protože jsme schválně celou cestu ukazovali jen interrail bez rezervace a úplně to stačilo. Vlak už byl klimatizovaný - a pořádně. A navíc teplota nešla regulovat, takže jsme chvilku byli rádi, že už nám není horko, pak jsem klepala kosu, zkoušela přemluvit průvočího, jestli by to nešlo ztlumit (marně) a nakonec jsem se navlíkla do moiry a fleecky.
V noci jsme překračovali bulharsko-rumunskou hranici, takže nás zase třikrát vzbudili kvůli kontrolám. Naštěstí nás nevyháněli ven z vlaku...
Blížil se odjezd vlaku a tak jsme se zvedli a šli oklikami zpět. Plán města jsme neměli a já jsem pořád chtěla alespoň z dálky vidět "Krávu". To se nakonec nepovedlo, bya moc daleko a netrefili jsme tam, ale našli jsme pár celkem hezkých kostelíků. vedli jsme hovor na téma "proč sem ti turisti nejezdí, takových hezkých památek tady mají :-). Pak jsme si vzpoměli, že jsme loni pod Fagaraší podobné kostelíky viděli v každé vesnici :-)
Z Bukureští pokračujeme do Budapešti. Na nádraží nám tvrdili, že je do vlaku povinná rezervace, tak jsme si jí koupili. Byl to ale pěkný kec, protože jsme schválně celou cestu ukazovali jen interrail bez rezervace a úplně to stačilo. Vlak už byl klimatizovaný - a pořádně. A navíc teplota nešla regulovat, takže jsme chvilku byli rádi, že už nám není horko, pak jsem klepala kosu, zkoušela přemluvit průvočího, jestli by to nešlo ztlumit (marně) a nakonec jsem se navlíkla do moiry a fleecky.
V noci jsme překračovali bulharsko-rumunskou hranici, takže nás zase třikrát vzbudili kvůli kontrolám. Naštěstí nás nevyháněli ven z vlaku...
pátek 13. srpna 2010
Den 18 . - pátek 13. srpen 2010
Miluju spaní na pláži, když mě brzy ráno začne šimrat sluníčko, ať se podívám, jak hezky vychází nad mořem. Obloha hrála všemi barvami... Zase usínám...
Když jsem se vzbudila podruhé, už bylo docela horko. Rychle jsme se převlékli do plavek a šli si zaplavat. Sice už nebyly tak hezké vlny, ale voda pořád byla krásně teploučká. Vyprala jsem si nějaké oblečení, uschlo za chvilinku. K obědu jsme si koupili pizzu.
Kolem druhé jsme nastoupili do vlaku a jeli pro mobila. To byla ta méně příjemná číst dne. Ve vlaku bylo šílené horko, jel pomaličku a drncal tak, že si člověk nemohl ani číst, písmenka se jen míhala sem a tam...
Po mnohých útrapách a dvou nechtěných přestupech jsme dorazili do Samuil. V posledním vlaku byl hrozně fajn průvodčí, mluvil anglicky a zajímal se, co dva cizinci pohledávají v takovém zapadákově. Když jsme mu vysvětlili naše lapálie s mobilem, zavolal té paní a řekl jí, v kolik a na které nádraží přijedeme, takže mi mohla rychle vrátit mobila a my jsme hned stejným vlakem pokračovali do "Pyce".průvočí měl i celkem přehlet o tom, co kam kdy jezdí a byl schopen nám lépe než ve Francii na informacích na hlavním nádraží. Taky bylo fajn, že na některých nádražích vlak zastavil na pár minut, aby si lidi mohli dojít doplnit vodu do lahví. Přes tato pozitiva byla cesta rozpáleným pomalíkem pekelná...
V "Pyce" jsme si koupili za zbytek bulharských peněz zmrzliny a studené pití. Na nádraží - jak jinak - byla wifi zdarma a zásuvka v čekárně, takže se nám na noční vlak do Bukurešti čekalo příjemně.
Když jsem se vzbudila podruhé, už bylo docela horko. Rychle jsme se převlékli do plavek a šli si zaplavat. Sice už nebyly tak hezké vlny, ale voda pořád byla krásně teploučká. Vyprala jsem si nějaké oblečení, uschlo za chvilinku. K obědu jsme si koupili pizzu.
Kolem druhé jsme nastoupili do vlaku a jeli pro mobila. To byla ta méně příjemná číst dne. Ve vlaku bylo šílené horko, jel pomaličku a drncal tak, že si člověk nemohl ani číst, písmenka se jen míhala sem a tam...
Po mnohých útrapách a dvou nechtěných přestupech jsme dorazili do Samuil. V posledním vlaku byl hrozně fajn průvodčí, mluvil anglicky a zajímal se, co dva cizinci pohledávají v takovém zapadákově. Když jsme mu vysvětlili naše lapálie s mobilem, zavolal té paní a řekl jí, v kolik a na které nádraží přijedeme, takže mi mohla rychle vrátit mobila a my jsme hned stejným vlakem pokračovali do "Pyce".průvočí měl i celkem přehlet o tom, co kam kdy jezdí a byl schopen nám lépe než ve Francii na informacích na hlavním nádraží. Taky bylo fajn, že na některých nádražích vlak zastavil na pár minut, aby si lidi mohli dojít doplnit vodu do lahví. Přes tato pozitiva byla cesta rozpáleným pomalíkem pekelná...
V "Pyce" jsme si koupili za zbytek bulharských peněz zmrzliny a studené pití. Na nádraží - jak jinak - byla wifi zdarma a zásuvka v čekárně, takže se nám na noční vlak do Bukurešti čekalo příjemně.
čtvrtek 12. srpna 2010
Den 17 . - čtvrtek 12. srpen 2010
Dráhy asi dostaly starost o mé zdraví a naordinovaly mi pořádně se vypotit. V Bulharsku ve Staré Zagoře (ktrerou jsme přejmenovali na Starou Bačkoru) přestupujeme na bulharské lokálky, které jezdí šíleně pomalu a nejsou klimatizované. Na Internetu jsme se dočetli, že v Istambulu včera bylo 36°C. Cesta na sever nás ale moc nezachránila, ve Varně má být dnes také 36°C, a Bukurešti dokonce 38. Dokonce ani Budapešť na tom toho dne nebyla o moc lépe: 34°C. (pro zajímavost, v Praze prý dnes bylo 19°C).
V Bulharsku se píše azbukou, se kterou jsme celkem bojovali. Na internetu jsem si stáhla přepis hlásek, ale pořád jsem slabikovala jak prvňáček. Některé názvy vypadaly v azbuce dost zajímavě. Varna se píše "Bapha" a třeba město Ruse se píše "Pyce". Bulharština je slovanský jazyk, sice má blíž k ruštině než k češtině, ale když jsme mluvili česky, občas jsme se i domluvili.
V Bulharsku, jako v jediném státě co jsme zatím projeli, mají na každém větším nádraží wifinu. To nás opravdu překvapilo. další wifina zdarma byla ještě v Istambulu u mešit. Zvláštní, čekali jsme ji spíše v západní Evropě...
Než jsme se dokodrcali těch pár kilometrů (asi 250) do "Bapha" (s něplánovanými přestupy), byl už skoro večer. Oproti Francii, Itálii nebo Rakousku to tu jezdí hrozně pomalu, před Starou bačkorou jsme pro zajímavost vyndali GPSku. rychlost se pohybovala cca od 20 do 40 km/h.
V posledním vlaku jsem zjistila, že jsem při nějakém přestupu ztratila mobila.Zkoušela jsem se ptátna nádraží, ale zjistila jsem, že institut "Ztráty a nálezy" funguje jen v rámci jednoho nádraží a po dlouhém přemlouvání mi zavolali na konečnou vlaku do "Pyce", kde jsem ho asi ztratila. Prý ho tam nenašli. Zkoušela jsem na mobila psát anglické SMS a volat na něj, vyzváněl, ale nikdo to nezvedal.
Na nádraží nám několik paní nabízelo ubytování na privátě. Mapu města jsme dostali malou černobílou a jak jinak než v azbuce... Směnárny už měly zavřené, a eura ani kreditky nikde moc nebrali, tak jsme si nemohli koupit nic k jídlu...
S bagáží jsme došli na pláž. Pláž byla celkem pěkná, jenom mohla být trochu více uklizená. Moře ale bylo krásně čisté a neobyčejně teplé. Naštěstí byly i velké vlny takže sem se mohli i trochu vyblbnout. A byly na ní i sprchy! Hurá, ty už hrozně potřebujeme, obzvláště po tom Istambulu a pocení ve vlaku...
Nakonec jsem se dovolala na ztraceného mobila, ale ta paní na druhém konci neuměla žádný jazyk, co umím já, tak jsme se pořád nemohli domluvit. Nakonec jsem jedné mladé Bulharce na pláži vysvětlila, o co jde a poprosila jsem, jestli by té paní mohla zavolat. Takže mobil má nějaká uklízečna na nádraží v Samoil a mám si pro něj zítra přijet.
Konečně nacházíme na pláži bar, který má wifinu a bere eura. Zjišťujeme spojení na příští den a dáváme si něco k pití. K jídlu tam nic nemají, ale nakonec jsme je přemluvili, aby nám rozměnili na bulharskou měnu (Leva). Jedna leva je asi 2 Eura nebo cca 13 Kč. Zašli jsme si na večeři, každého to stálo asi 70 Kč. Dali jsme si špagety a hrozně dobré zapečené brambory s kuřecím masem.
Rozhodli jsme se spát na pláži. Ani jsme nevypadali moc podezdřele, ač už bylo po půlnoci, pláž byla plná mladých lidí, kteří zde posedávali, polehávali a nakonec jsme zjistili, že tam i někteří z nich po pikniku přespávali. Neviděli jsme tu ale žádné bezdomovce, opilce ani žebráky.
V Bulharsku se píše azbukou, se kterou jsme celkem bojovali. Na internetu jsem si stáhla přepis hlásek, ale pořád jsem slabikovala jak prvňáček. Některé názvy vypadaly v azbuce dost zajímavě. Varna se píše "Bapha" a třeba město Ruse se píše "Pyce". Bulharština je slovanský jazyk, sice má blíž k ruštině než k češtině, ale když jsme mluvili česky, občas jsme se i domluvili.
V Bulharsku, jako v jediném státě co jsme zatím projeli, mají na každém větším nádraží wifinu. To nás opravdu překvapilo. další wifina zdarma byla ještě v Istambulu u mešit. Zvláštní, čekali jsme ji spíše v západní Evropě...
Než jsme se dokodrcali těch pár kilometrů (asi 250) do "Bapha" (s něplánovanými přestupy), byl už skoro večer. Oproti Francii, Itálii nebo Rakousku to tu jezdí hrozně pomalu, před Starou bačkorou jsme pro zajímavost vyndali GPSku. rychlost se pohybovala cca od 20 do 40 km/h.
V posledním vlaku jsem zjistila, že jsem při nějakém přestupu ztratila mobila.Zkoušela jsem se ptátna nádraží, ale zjistila jsem, že institut "Ztráty a nálezy" funguje jen v rámci jednoho nádraží a po dlouhém přemlouvání mi zavolali na konečnou vlaku do "Pyce", kde jsem ho asi ztratila. Prý ho tam nenašli. Zkoušela jsem na mobila psát anglické SMS a volat na něj, vyzváněl, ale nikdo to nezvedal.
Na nádraží nám několik paní nabízelo ubytování na privátě. Mapu města jsme dostali malou černobílou a jak jinak než v azbuce... Směnárny už měly zavřené, a eura ani kreditky nikde moc nebrali, tak jsme si nemohli koupit nic k jídlu...
S bagáží jsme došli na pláž. Pláž byla celkem pěkná, jenom mohla být trochu více uklizená. Moře ale bylo krásně čisté a neobyčejně teplé. Naštěstí byly i velké vlny takže sem se mohli i trochu vyblbnout. A byly na ní i sprchy! Hurá, ty už hrozně potřebujeme, obzvláště po tom Istambulu a pocení ve vlaku...
Nakonec jsem se dovolala na ztraceného mobila, ale ta paní na druhém konci neuměla žádný jazyk, co umím já, tak jsme se pořád nemohli domluvit. Nakonec jsem jedné mladé Bulharce na pláži vysvětlila, o co jde a poprosila jsem, jestli by té paní mohla zavolat. Takže mobil má nějaká uklízečna na nádraží v Samoil a mám si pro něj zítra přijet.
Konečně nacházíme na pláži bar, který má wifinu a bere eura. Zjišťujeme spojení na příští den a dáváme si něco k pití. K jídlu tam nic nemají, ale nakonec jsme je přemluvili, aby nám rozměnili na bulharskou měnu (Leva). Jedna leva je asi 2 Eura nebo cca 13 Kč. Zašli jsme si na večeři, každého to stálo asi 70 Kč. Dali jsme si špagety a hrozně dobré zapečené brambory s kuřecím masem.
Rozhodli jsme se spát na pláži. Ani jsme nevypadali moc podezdřele, ač už bylo po půlnoci, pláž byla plná mladých lidí, kteří zde posedávali, polehávali a nakonec jsme zjistili, že tam i někteří z nich po pikniku přespávali. Neviděli jsme tu ale žádné bezdomovce, opilce ani žebráky.
středa 11. srpna 2010
Den 16 . - středa 11. srpen 2010
Asi ve dvě v noci nás vzbudili, že jsme na turecké hranici a že musíme přestupovat do jiného vagónu. To nás v první chvíli až tak moc neudivilo, sice někomu předtím tvrdili, že náš vagón jede až do Istambulu a už přestupovat nemusíme, ale zvykli jsme si brát informace od nádražáků s nadhledem. Co ás ale překvapilo víc bylo, že sedátkový vagón zůstává na turecké hranici a pokračují jen lůžkové vozy s příplatkem 10 €. Aha, takže ten děda v Sofii tentokrát měl pravdu. Měli jsme chuť vystoupit a počkat na příští vlak, nakonec jsme ale zaplatili. Jak se později ukázalo, ještě že jsme nevystoupili. Z Bulharska do Turecka totiž jezdí jen jeden vlak denně a to noční, pouze lůžkový.
Když mi nějaký smradlavý děda ve zpoceném tílku sebral interrail a někam s ním odcházel, že nám udělá rezervaci, byla jsem celkem histerická, nebyla jsem si jistá, jestli interrail ještě někdy uvidím. Nakonec mi nějaký jeho mladý pomocník přesvědčil, že je to opravdu průvodčí a že nemá uniformu ani žádné označení, protože spal.
Proběhla pasové kontrola provedená Bulhary. Pak jsme si lehli a zdálo se nám,že jedeme asi 20 km, když nás znovu přišli vzbudit, že máme jít na další pasouvou kontrolu a že musíme vystoupit z vlaku. Stoupli jsme si do dlouhé fronty, ale všimli jsme si, že lidé od okénka odchází k jnému a pak se vrací zas na konec fronty. Někdo nám vysvětlil, že u druhého okénka se kupuje vízum a že se platí. Cenu uváděli 10 AŽ 15 €. Na okénku byl ceník podle národností, nejhůř na tom byli Kanaďani, těm tzo stálo 45€. Česká republika na ceníku naštěstí nebyla, máme s Tureckem bezvízový styk, takže jsme šli zase zpátky do původní fronty na razítko.
V lůžkovém voze jsme se moc nevyspali. Každou chvilku nás někdo chodil kontrolovat - jednou znovu pasy, pak zase jízdenky, o chvíli později rezervace, ppak jízdenky podruhé... Vždycky přišli, když si člověk myslel, že už je klid a začal usínat.
Kousek za Tureckou hranicí jsme viděli první mešitu se štíhlými minarety. Asi za dvě hodiny jsme přestoupili na autobus a mešit jsme viděli ještě spousty. Připalao nám, že všechny vypadají stejně - stejná kopule, stejné minarety, dělali jsme silegraci, že mešity sestavujou jako lego z prefabrikovaných dílů... Lišily se jen počtem minaretů- někde byl jen jeden, někde dva. Četli jsme, že větší a významější mešity mají typicky 4 minarety a modrá mešita v Istambulu dokonce šest.
V autobuse jsme dostali malé občerstvení - teplý čaj a za chvíli studenou vodu. Bylo to moc milé. Na dálnici se jelo pomalu, byly veliké zácpy. není divu, Istambul má 16 milionů obyvatel.
Na nádraží jsme si vyměnili peníze a oblékla jsem si "slušné" oblečení - triko s tříčtvrtečním rukávem a slouhou zavinovací sukni. Do batohu jsem přibalila šátek na hlavu. Istambul je sice město evropského rázu a většina žen (alespoň v centru, kde jsme se pohybovali) nenosí zahalenou hlavu, ale někde jsem četla, že by mě bez "slušného" oblečení nemuseli pustit do mešity.
Protože jsme měli hlad jako vlci a radost, že jsme konečně v nějaké levnější zemi, šli jsme se najíst. Kebab z toho nejpochybnějšího pouličního stánku byla jasná volba. Trochu jsme počítali s žaludečními potížemi, ale jsme pořádně vybavení léky proti průjmu tak se pak nadopujem :-). Moc jsme si pochutnali a hlavně jsme se za levno pořádně najedli.
Koukali jsme se na průliv Bospor, který odděluje Evropu od Asie. My jsme se pohybovali po Evropské části Istambulu. Pak jsme došli k první mešitě. Tato už byla větší a ne tak prefabrikovaná jakoty měšity, které jsme viděli cestou. Před mešitou byl dvorek a na něm místo na mytí nohou - širší ozdobný kamenný sloup, ze kterého na všechny strany vyčnívaly vodovodní kohouty. Sloup byl obklopen korýtkem, kam odtékala voda a u každého kophoutku bylo kamenné sedátko. takže mytí nohou bylo pohodlné. A osvěžující. V Istambulu bylo totiž hrozné horko. (Později jsem se od tureckého průvodčího ve vlaku dozvěděla, že letos je tam mimořádné horko, že to normálně nebývá tak hrozné). Před vstupem do Synagogy si člověk musí umýt nohy a zout boty. Jistě to má i nějaký hlubší náboženský smysl, ale přišlo nám to i praktické. Celý podlaha v mešitě totiž byla pokrytá krásným měkkým kobercem, který by bylo škoda zašlapat :-). a bylo hrozně příjemné po něm chodit neboso. V mešitě byl ohrazen prostor pro turisty, část, kam se chodily modlit ženy a největší část pro muže. Někteří muslimové provéděli klasickou motlitbu s úklony směrem k Mekce, další seděli na nízkém stupínku (také pokrytém kobercem) a asi četli korán, další si přišli posedět a povídali si, někteří si lehli na koberec a odpočívali, dva muzslimští kluci se na koberci kočkovali... Vypadali, že se tady cítí jako doma, trochu nám mešita přišla jako jejich společný obývák, kam se občas zajdou schovat před slunečním žárem. Přitom všem byl v mešitě docela klid. Muslimové nesmí zobrazovat Boha, lidi ani zvířata, zato jsou mistři ornamentů nejen s rostlinnými motivy. Těmi byla mešita krásně vyzdobená.
Před mešitou prodávali krmení pro holuby. Asi to tam má tradici a holubi už jsou zvyklí, takovou koncentraci holubů na jednom místě jsem nikdy neviděla - skoro ani mezi nimi nebyl vidět chodník...
Procházeli jsme kolem cukrárny. za výlohou bylo spousta zajímavých věcí, které jsme ještě nikdy neviděli. Různé barevné kostičky, tyčky a kolečka obalené v kokosu nebo s nejrůznějšími oříšky... Jediné, co nám bylo povědomé, byla hmota vypadající jako turecký med.
Chtěli jsme dojít k nějaké mešitě, ale moc jsme se neorientovali, v mapě nebylo napsaných moc názvů ulic a na domech jsme taky moc newmohli najít cedule s názvy ulic. cestu jsme tedy odhadovali. Najednou jsme se octli v "bazaaru" - nas tržišti plném nejrůznějších barev a vůní. Prodávali tady taky spoustu těch záhadných sladkých dobrot, spoustu nejrůznějšího sušeného ovoce, sypaných čajů a hlavně spoustu voňavého barevného koření. Koupili jsme si zákusek - baklavu. Když jsem se ptala předem na cenu, prodavač mi řekl, že to musí napřed zvážit a že mi to nemůže říct předem ani přibližně, protože je Ramadán a to nesmí lhát. Prý se ale snaží nelhat i když Ramadán není :-).
Bylo to sladké, lepskav a rozsýpací, posypané drcenými pistáciovými oříšky, a přišlo mi, že to vodí podobně jako brynza od bači v Rumunsku. Moc jsme si pochutnali.
Všimli jsme si, že na trhu vždycky je hodně krámků s podobným druhem zboží vedle sebe. Místo koření tu najednou bylo spousta šátků a oblečků na břišní tance, porcelánových sad na čaj, levných vodních dýmek, lampiček a Aladinových kouzelných lamp. O něco dále se prodávaly levné barevné věci z umělé hmoty, jako jsou u nás ve věttamských krámech nebo ve Vše za 39. Více se nám líbily krámky s měděnými hrnce a hrnečky, v krámcích měli i motorové pily a nejrůznější nářadí, hračky... Všechno zboží bylo vyložené na ulici, a to se mi docela líbilo. Moc nmi nebaví chodit po krámech a něco shánět, tady jde člověk po ulici a když potřebnou věc zahlídne, koupí si ji a nemusí nikam zacházet dovnitř.
Mešita, ke které jsme chtěli dojít, byla na kopci. pořád jsme se snažili jít po té straně silnice, kde byl stín, ale moc to nepomáhalo, byli jsme zpocení jak dvě myšky. Na kopci jsme chvíli odpočívali pod stromem u Istambulské univerzity. Poblíž byly veliké stany, které byly alespoň trošku chlazené. Šla jsem se proto podívat dovnitř :-). Byly tam samé knížky a myslím, že většina z nic byla náboženská, v názvech se často vyskytovalo slovo Islám. Prodávali zde i spoustu koránů všech velikostí.
Druhý synagoga měla o trošku méně pohodlný koberec. A to ji podle názvu postavil sultán Solimán (vládce náš, slunce naše jasné). Největší a nejznámější měšita je takzvaná Modrá mešita. Ta už má 6 minaretů a je největší v Istambulu. Stojí poblíž chrámu Hagia Sofia - chrámu Boží moudrosti. Tento chrám pochází ještě z dob, kdy se Istambul jmenoval Konstantinopole a byl centrem východního křesťansví. Byl postaven v šestém století za pouhých 5 let. Kopule Hagie Sofie byla největší na světě, dokud ji nepředstihla kopule svatopertrské baziliky v Římě. Když v roce 1453 Konstantinopoli dobyli Turci, přistavěli k Hagii Sofii 4 minarety a udělali z ní mešitu. Tou byla až do roku 1934, kdy z ní zakladatel moderního Turecka Atatürk muzeum. Turkům se asi nelíbilo, že jejich největší mešitu postavili křesťani, tak aby ji trumfli, postalivi vedle prámě šestiminaretovou modrou mešitu.
Původně jsme měli v plánu zůstat v Istambulu ještě do dalšího dne a kouknout se i na asijskou část města, ale byli jsme z toho horka tak umordovaní a navíc jezdili z Istambulu nahoru do Evropy vlaky jen jednou denně - noční, že jsme se rozhodli jet na sever rovnou. (Navíc se Kapy začíná obávat, jestli stihnem dojet do toho Narviku...) Určitě bych se do Turecka chtěla někdy vrátit - ale asi ne v létě... :-)
Místenku na vlak jsme si tenjtokrát koupili rovnou, věděli jsme, že to bez ní stejně nepůjde. Spalo se nám pohodlně. Až na to věčné noční buzení kontrolami... Na turecko-bulharské hranici jsme opět museli vylézt z vlaku a čekalo na nás překvapení - hraniční policie v budce neseďěla. Já bych toho sice využila a pokračovala v cestě :-) , ale vlak čekal na to, až policisty odněkud přivezou. Ve frontě jsem docela nadávala, nebylo mi nějak moc dobře, měla jsem celkem rýmu.
Když mi nějaký smradlavý děda ve zpoceném tílku sebral interrail a někam s ním odcházel, že nám udělá rezervaci, byla jsem celkem histerická, nebyla jsem si jistá, jestli interrail ještě někdy uvidím. Nakonec mi nějaký jeho mladý pomocník přesvědčil, že je to opravdu průvodčí a že nemá uniformu ani žádné označení, protože spal.
Proběhla pasové kontrola provedená Bulhary. Pak jsme si lehli a zdálo se nám,že jedeme asi 20 km, když nás znovu přišli vzbudit, že máme jít na další pasouvou kontrolu a že musíme vystoupit z vlaku. Stoupli jsme si do dlouhé fronty, ale všimli jsme si, že lidé od okénka odchází k jnému a pak se vrací zas na konec fronty. Někdo nám vysvětlil, že u druhého okénka se kupuje vízum a že se platí. Cenu uváděli 10 AŽ 15 €. Na okénku byl ceník podle národností, nejhůř na tom byli Kanaďani, těm tzo stálo 45€. Česká republika na ceníku naštěstí nebyla, máme s Tureckem bezvízový styk, takže jsme šli zase zpátky do původní fronty na razítko.
V lůžkovém voze jsme se moc nevyspali. Každou chvilku nás někdo chodil kontrolovat - jednou znovu pasy, pak zase jízdenky, o chvíli později rezervace, ppak jízdenky podruhé... Vždycky přišli, když si člověk myslel, že už je klid a začal usínat.
Kousek za Tureckou hranicí jsme viděli první mešitu se štíhlými minarety. Asi za dvě hodiny jsme přestoupili na autobus a mešit jsme viděli ještě spousty. Připalao nám, že všechny vypadají stejně - stejná kopule, stejné minarety, dělali jsme silegraci, že mešity sestavujou jako lego z prefabrikovaných dílů... Lišily se jen počtem minaretů- někde byl jen jeden, někde dva. Četli jsme, že větší a významější mešity mají typicky 4 minarety a modrá mešita v Istambulu dokonce šest.
V autobuse jsme dostali malé občerstvení - teplý čaj a za chvíli studenou vodu. Bylo to moc milé. Na dálnici se jelo pomalu, byly veliké zácpy. není divu, Istambul má 16 milionů obyvatel.
Na nádraží jsme si vyměnili peníze a oblékla jsem si "slušné" oblečení - triko s tříčtvrtečním rukávem a slouhou zavinovací sukni. Do batohu jsem přibalila šátek na hlavu. Istambul je sice město evropského rázu a většina žen (alespoň v centru, kde jsme se pohybovali) nenosí zahalenou hlavu, ale někde jsem četla, že by mě bez "slušného" oblečení nemuseli pustit do mešity.
Protože jsme měli hlad jako vlci a radost, že jsme konečně v nějaké levnější zemi, šli jsme se najíst. Kebab z toho nejpochybnějšího pouličního stánku byla jasná volba. Trochu jsme počítali s žaludečními potížemi, ale jsme pořádně vybavení léky proti průjmu tak se pak nadopujem :-). Moc jsme si pochutnali a hlavně jsme se za levno pořádně najedli.
Koukali jsme se na průliv Bospor, který odděluje Evropu od Asie. My jsme se pohybovali po Evropské části Istambulu. Pak jsme došli k první mešitě. Tato už byla větší a ne tak prefabrikovaná jakoty měšity, které jsme viděli cestou. Před mešitou byl dvorek a na něm místo na mytí nohou - širší ozdobný kamenný sloup, ze kterého na všechny strany vyčnívaly vodovodní kohouty. Sloup byl obklopen korýtkem, kam odtékala voda a u každého kophoutku bylo kamenné sedátko. takže mytí nohou bylo pohodlné. A osvěžující. V Istambulu bylo totiž hrozné horko. (Později jsem se od tureckého průvodčího ve vlaku dozvěděla, že letos je tam mimořádné horko, že to normálně nebývá tak hrozné). Před vstupem do Synagogy si člověk musí umýt nohy a zout boty. Jistě to má i nějaký hlubší náboženský smysl, ale přišlo nám to i praktické. Celý podlaha v mešitě totiž byla pokrytá krásným měkkým kobercem, který by bylo škoda zašlapat :-). a bylo hrozně příjemné po něm chodit neboso. V mešitě byl ohrazen prostor pro turisty, část, kam se chodily modlit ženy a největší část pro muže. Někteří muslimové provéděli klasickou motlitbu s úklony směrem k Mekce, další seděli na nízkém stupínku (také pokrytém kobercem) a asi četli korán, další si přišli posedět a povídali si, někteří si lehli na koberec a odpočívali, dva muzslimští kluci se na koberci kočkovali... Vypadali, že se tady cítí jako doma, trochu nám mešita přišla jako jejich společný obývák, kam se občas zajdou schovat před slunečním žárem. Přitom všem byl v mešitě docela klid. Muslimové nesmí zobrazovat Boha, lidi ani zvířata, zato jsou mistři ornamentů nejen s rostlinnými motivy. Těmi byla mešita krásně vyzdobená.
Před mešitou prodávali krmení pro holuby. Asi to tam má tradici a holubi už jsou zvyklí, takovou koncentraci holubů na jednom místě jsem nikdy neviděla - skoro ani mezi nimi nebyl vidět chodník...
Procházeli jsme kolem cukrárny. za výlohou bylo spousta zajímavých věcí, které jsme ještě nikdy neviděli. Různé barevné kostičky, tyčky a kolečka obalené v kokosu nebo s nejrůznějšími oříšky... Jediné, co nám bylo povědomé, byla hmota vypadající jako turecký med.
Chtěli jsme dojít k nějaké mešitě, ale moc jsme se neorientovali, v mapě nebylo napsaných moc názvů ulic a na domech jsme taky moc newmohli najít cedule s názvy ulic. cestu jsme tedy odhadovali. Najednou jsme se octli v "bazaaru" - nas tržišti plném nejrůznějších barev a vůní. Prodávali tady taky spoustu těch záhadných sladkých dobrot, spoustu nejrůznějšího sušeného ovoce, sypaných čajů a hlavně spoustu voňavého barevného koření. Koupili jsme si zákusek - baklavu. Když jsem se ptala předem na cenu, prodavač mi řekl, že to musí napřed zvážit a že mi to nemůže říct předem ani přibližně, protože je Ramadán a to nesmí lhát. Prý se ale snaží nelhat i když Ramadán není :-).
Bylo to sladké, lepskav a rozsýpací, posypané drcenými pistáciovými oříšky, a přišlo mi, že to vodí podobně jako brynza od bači v Rumunsku. Moc jsme si pochutnali.
Všimli jsme si, že na trhu vždycky je hodně krámků s podobným druhem zboží vedle sebe. Místo koření tu najednou bylo spousta šátků a oblečků na břišní tance, porcelánových sad na čaj, levných vodních dýmek, lampiček a Aladinových kouzelných lamp. O něco dále se prodávaly levné barevné věci z umělé hmoty, jako jsou u nás ve věttamských krámech nebo ve Vše za 39. Více se nám líbily krámky s měděnými hrnce a hrnečky, v krámcích měli i motorové pily a nejrůznější nářadí, hračky... Všechno zboží bylo vyložené na ulici, a to se mi docela líbilo. Moc nmi nebaví chodit po krámech a něco shánět, tady jde člověk po ulici a když potřebnou věc zahlídne, koupí si ji a nemusí nikam zacházet dovnitř.
Mešita, ke které jsme chtěli dojít, byla na kopci. pořád jsme se snažili jít po té straně silnice, kde byl stín, ale moc to nepomáhalo, byli jsme zpocení jak dvě myšky. Na kopci jsme chvíli odpočívali pod stromem u Istambulské univerzity. Poblíž byly veliké stany, které byly alespoň trošku chlazené. Šla jsem se proto podívat dovnitř :-). Byly tam samé knížky a myslím, že většina z nic byla náboženská, v názvech se často vyskytovalo slovo Islám. Prodávali zde i spoustu koránů všech velikostí.
Druhý synagoga měla o trošku méně pohodlný koberec. A to ji podle názvu postavil sultán Solimán (vládce náš, slunce naše jasné). Největší a nejznámější měšita je takzvaná Modrá mešita. Ta už má 6 minaretů a je největší v Istambulu. Stojí poblíž chrámu Hagia Sofia - chrámu Boží moudrosti. Tento chrám pochází ještě z dob, kdy se Istambul jmenoval Konstantinopole a byl centrem východního křesťansví. Byl postaven v šestém století za pouhých 5 let. Kopule Hagie Sofie byla největší na světě, dokud ji nepředstihla kopule svatopertrské baziliky v Římě. Když v roce 1453 Konstantinopoli dobyli Turci, přistavěli k Hagii Sofii 4 minarety a udělali z ní mešitu. Tou byla až do roku 1934, kdy z ní zakladatel moderního Turecka Atatürk muzeum. Turkům se asi nelíbilo, že jejich největší mešitu postavili křesťani, tak aby ji trumfli, postalivi vedle prámě šestiminaretovou modrou mešitu.
Původně jsme měli v plánu zůstat v Istambulu ještě do dalšího dne a kouknout se i na asijskou část města, ale byli jsme z toho horka tak umordovaní a navíc jezdili z Istambulu nahoru do Evropy vlaky jen jednou denně - noční, že jsme se rozhodli jet na sever rovnou. (Navíc se Kapy začíná obávat, jestli stihnem dojet do toho Narviku...) Určitě bych se do Turecka chtěla někdy vrátit - ale asi ne v létě... :-)
Místenku na vlak jsme si tenjtokrát koupili rovnou, věděli jsme, že to bez ní stejně nepůjde. Spalo se nám pohodlně. Až na to věčné noční buzení kontrolami... Na turecko-bulharské hranici jsme opět museli vylézt z vlaku a čekalo na nás překvapení - hraniční policie v budce neseďěla. Já bych toho sice využila a pokračovala v cestě :-) , ale vlak čekal na to, až policisty odněkud přivezou. Ve frontě jsem docela nadávala, nebylo mi nějak moc dobře, měla jsem celkem rýmu.
úterý 10. srpna 2010
Den 15 . - úterý 10. srpen 2010
V Srbsku jsme viděli neobvyklou mašinku - po kolejích jel traktor, který za sebou táhl 3 cisterny :-). Jedeme jubilejním, 50. vlakem na naší cestě. V kupé z Bělehradu bylo veselo, jeli jsme s 1í letou Australankou, která je na šestiměsíční cestě po Evropě. Sama. Toto je u Australanů docela běžné, že si o rok oddálí začátek studia na vysoké škole a jedou na delší dobu do světa, jezdí se špatně sbalenou krosnou a spí po hostelech a kempech. Psak ve vlaku byli dva Bulhaři a srbský děda s asi 25 letým klukem, kteří jeli do Istambulu, prý dělat nějaký byznys. Kupé bylo pro šest, tak mladý Srb napřed stál na chodbičce. Za chvíli ale vyndal limonádu a kelímky a všem nabídl, takže se se všemi skamarádil a pak jsme se zmáčkli, takže si taky sedl. Bulhaři si v Srbsku koupili karton cigaret a vypadalo to, že ho chtějí za cestu vykouřit. Chodili kouřit na chodbičku, takže jsme si vždycky mezi tím natáhli nohy na jejich sedačku. Dědovi jsme ukázali trasu naší cesty, tak povídal mladýmu: My si myslíme, že jedeme přes půl světa, když jedeme z Bělehradu do Istambulu a oni projedou celou Evropu. Hlášce jsme rozuměli, srbština je celkem podobá češtině. Děda za chvíii ale začal hořekovat, že jsme se ani nezastavili v srbsku, a jak je to tam krásný.
Vláček jel krokem, motorová mašina dělala kravál a vypouštěla oblaka černýho dýmu, že by se člověk při dívání z okna málem udusil, takže jsem měla občas pocit, že nás taky táhne traktor.
V Bulharsku sjme viděli spoustu domů na spadnutí, probořené střechy, polorozpadlé zdi....
V Sofii jsme přestupovali na vlak do Istambulu. Nějaký děda an nádraží tvrdil, že musíme mít rezervaci za 10 € a chtěl nám ji prodat, ale to tvrdí všude a většinou rezervace není třeba, tak jsme si jí nekoupili a prostě jsme nastoupili. Průvodčí po nás žádnou rezervaci nechtěl, stačí mu Interrail.
Vláček jel krokem, motorová mašina dělala kravál a vypouštěla oblaka černýho dýmu, že by se člověk při dívání z okna málem udusil, takže jsem měla občas pocit, že nás taky táhne traktor.
V Bulharsku sjme viděli spoustu domů na spadnutí, probořené střechy, polorozpadlé zdi....
V Sofii jsme přestupovali na vlak do Istambulu. Nějaký děda an nádraží tvrdil, že musíme mít rezervaci za 10 € a chtěl nám ji prodat, ale to tvrdí všude a většinou rezervace není třeba, tak jsme si jí nekoupili a prostě jsme nastoupili. Průvodčí po nás žádnou rezervaci nechtěl, stačí mu Interrail.
pondělí 9. srpna 2010
Den 14 . - pondělí 9. srpen 2010
Ráno vystupujeme v Bolzanu a jedeme do Insbrucku, zde přestupujeme na Vídeň. Oba vlaky byly zatím nejlepší a nejpohodlněnjší a navíc bez příplatku. Jezdily s označením ÖEC, byly zde kupíčka se sedačkami, které bylo možné roztáhnout na pohodlnou pohovku, dokonce zde byy i zásuvky. Nabili jsme co se dalo, na notebooku jsme hráli Heroes, poslouchali jsme rádio.... Byla to fakt pohoda. Ve Vídni kapy zašel nakoupit do Penny, ceny už byly vírazně bližší těm našim.
Na informacích nám řekli, že do Sofie jede pouze lůžkový vůz a rezervace na něj stojí 40 €. Bez rezervace můžeme pouze do Budapešti, tam jede klasický vůz se sedačkami. Tvrdili mi, že z Budapešti do Sofie také jezdí výhradně lůžkové vozy, ale to jsme jim nevěřili. (Vlak měl sedačkový vůz do Budapešti, a lůžkové do Bukurešti a do Bělehradu a Sofie).
Jak tedy ušetřit 40€ za rezervaci? Ve Vídni jsme nastoupili do vagónu do Budapešti. V Budapešti k lůžkovému vozu na Bělehrad připojili další sedačkový, do toho jsme přestupili. A v Bělehradě jsme opět přestoupili do sedačkového vozu, který připojili k tomu lůžkovému směrem na Sofii a Istambul. Ale to se člověk na informacích na nádraží nedozví...
Na informacích nám řekli, že do Sofie jede pouze lůžkový vůz a rezervace na něj stojí 40 €. Bez rezervace můžeme pouze do Budapešti, tam jede klasický vůz se sedačkami. Tvrdili mi, že z Budapešti do Sofie také jezdí výhradně lůžkové vozy, ale to jsme jim nevěřili. (Vlak měl sedačkový vůz do Budapešti, a lůžkové do Bukurešti a do Bělehradu a Sofie).
Jak tedy ušetřit 40€ za rezervaci? Ve Vídni jsme nastoupili do vagónu do Budapešti. V Budapešti k lůžkovému vozu na Bělehrad připojili další sedačkový, do toho jsme přestupili. A v Bělehradě jsme opět přestoupili do sedačkového vozu, který připojili k tomu lůžkovému směrem na Sofii a Istambul. Ale to se člověk na informacích na nádraží nedozví...
neděle 8. srpna 2010
Den 13 . - neděle 8. srpen 2010
Začalo to naším pesimismem. Když jsme si v nočním vlaku neměli kam sednout a až na několikáté zastávce jsme se nacpali někam do kupíčka, mysleli jsme, že nás stejně za chvíli někdo s rezervací vyhodí a že se stejně nevyspíme. Ani nás nenapadlo dát si budíka na šestou, kdy jsme měli vystupovat v Bari a vzbudili jsme se až v osm v Brindsi. Odsud sice také jezdí trajekty do Řecka, ale k Interrail je zdarma jen spoj z Bari, nebo pak severněji z Ancony a Benátek. Zpátky kromě předraženéhop Eurostaru (rezervace povinná, ve vlaku stojí 18 €) něco jelo až za dvě hodiny a než jsme se dostali do Bari, bylo dvanáct. Navíc jsme si v brožuře všimli poznámek, že plavba do Řecka s interraile "zdarma" stojí vlastně 27 € (7€ poplatek přístavu a 20€ příplatek za to, že chceme jet v hlavní sezóně). Ještě ke všemu, než jsem našla kancelář trajektů bylo 12:10 a dozvěděla jsem se, že trajekt vyplul v poledne. Byl prý stejně plně obsazený. Další má jet v pondělí v osm večer, ale i ten je obsazený. Volná místa jsou tedy až na úterý v osm večer. Chvíli jsme přemýšleli, jestli se budeme 2 dny válet u moře a pak zaplatíme 27 €, ale pak jsme se rozhodli, že bude větší sranda objet Jadran po souši. Pokud budeme v Istambulu dřív než ve čtvrtek za míň než 27 €, mise byla úspěšná :-). Problém je, že když se ptáme na italském nádraží jak se dostat vlakem do Istambulu, odpovědí je nám jen klepání na čelo. Musíme zajít na internet (na jihu Itálie je za dobré ceny, 1€ za hodinu) a zkoušíme idos.cz i db.de . Na dotaz "Bari-Istambul" sice odpovídají pouze chybovou hláškou (asi mají zablokováno vyhledávat spoje, co jedou dýl jak dva dny), ale když cestu rozdělíme na několik dílčích, spoje nám to najde.
Přesedáme v městečkách Barletta a Foggia. Z Foggie nasedáme na noční vlak do Bolzana. Poprvé si předem kupujeme rezervaci, stojí 3€. Dobře jsme udělali, vlak byl hodně plný.
Přesedáme v městečkách Barletta a Foggia. Z Foggie nasedáme na noční vlak do Bolzana. Poprvé si předem kupujeme rezervaci, stojí 3€. Dobře jsme udělali, vlak byl hodně plný.
sobota 7. srpna 2010
Den 12 . - sobota 7. srpen 2010
Plán byl jednoduchý - prohlédnout si Řím. Protože je rozáhllý a stejně bychom kvůli jízdě do kempu spotřebovali alespoň 3 jízdenky za euro, koupili jsme s celodenní lístek na metro za 4€. Tak snad nebudeme moc ucaprtaný :-).
Začali jsme bazilikou sv. Petra. Ve frontě dovnitř jsme se báli, jestli nás tam pustí. Člověk musí mít zahalenmá ramena a kolena, takže jsem kvůli tomu měla na sobě zavinovací sukni. (V katedrále posloužila dobře, ale při chození po městě se pak ve větru pořád rozvinovala a jinak mě trápila.) Kapyho tam v kraťasech pod kolena také pustili. Na cedulích měli nakresneno, že s nožem se dovnitř nesmí. Procházello se bezpečnostními rámy a skenovali batohy. Měli jsme strach, protože jsme v batohu měli zavírací nůž na namazání chleba. Naštěstí si ho na scaneru nevšimli.
První dojem z baziliky byl, že je menší než jsme čekali. Ale to bylo asi jenom kvůli porovnání s ostatními katedrálami, kde jsme byli. Do katedrály se prý vejde 60 tisíc lidí a jen kopule je 132 metrů vysoká.
Hodně se nám líbilo, že výzdoba (sochy, nápisy) byla hodně velká, takže narozdíl os spousty maličkých dekorativních prvků v gotických katedrálách zde člověk na všechno dobře viděl. Zajímavá byla deska se jmény a letopočty všech papežů od sv. Petra po Jana Pavla II. I v bazilice sv. Petra byl prostor určený pro osobní modlitbu, tentokrát hlídaný ostrahou, aby tam nikdo nechodil fotit a rušit.
Nasvačili jsme se u Andělského hradu - původně hradu a mauzoela císaře Hadriána, později jedniného vstupu do Vatikánu.
Na Římě se nám líbí spousta fontánek s pitnou vodou. V horkých dnech tak má člověk možnost se osvěžit. Jen se divíme, že z nich voda tryská neustále a ne nějak po otočení kohoutku/zmáčknutí tlačítka. Asi mají vody dostatek.
Ke Koloseu chceme dojet autobusem. Bohužel se nám nepodařilo pochopit Římský dopravní systém a zřejmě jsme vždycky jeli na druhou stranu než jsme chtěli. Horším autobusem než v Římě jsem asi nikdy nejela, tlumiče asi už neměli žádné a po kostkách jezdili rychlostí, jako by to byla hladká asfaltová silnice. Třáslo se to se na všechny strany, podle kraválu jsme tipovali, že se autobus za chvíli rozpadne a je nám záhadou jak jsme dokázali se z té jízdy nepozvracet :-).
Vystoupili jsme u Circu Maxima a podél římských památek jsme došli ke Koloseu.
Z venku jsme nahlíželi do jeho útrob a v duchu jsem viděla scény z Quo vadis, hladové lvy, spoutané křesťany připravující se na smrt, krvežíznivého císaře a přihlížející dav Římanů.
Fontána di Trevis byla krásná, chladivá a tak obležená truristy, že nechápu, jak jsme se mohli dostat až k ní.
Večer jsme šli na mši zpátky do Svatopetrské baziliky. I tentokrát jsme dovnitř propašovali nůž. Když jsme ostraze říkali, že jdeme na mši, připadala jsem si jak nějaká VIP, kdo se zná s prezidentem nebo králem. Všechny dveře byly najednou otevřené, s úsměvem nás pouštěli az zábrany a usazovali na volné místo.
Večer jsme si uvařili zase těstoviny s kupovanou omáčkou a parmezánem. Omáčky na těstoviny tady umí :-)
Z Říma odjíždíme před půlnocí. Naše další plány byly dojet do Bari, přeplavit se trajektem do Řecka a pokračovat do Istambulu. Plány se ale trochu změnily, jak ukáže další den.
Začali jsme bazilikou sv. Petra. Ve frontě dovnitř jsme se báli, jestli nás tam pustí. Člověk musí mít zahalenmá ramena a kolena, takže jsem kvůli tomu měla na sobě zavinovací sukni. (V katedrále posloužila dobře, ale při chození po městě se pak ve větru pořád rozvinovala a jinak mě trápila.) Kapyho tam v kraťasech pod kolena také pustili. Na cedulích měli nakresneno, že s nožem se dovnitř nesmí. Procházello se bezpečnostními rámy a skenovali batohy. Měli jsme strach, protože jsme v batohu měli zavírací nůž na namazání chleba. Naštěstí si ho na scaneru nevšimli.První dojem z baziliky byl, že je menší než jsme čekali. Ale to bylo asi jenom kvůli porovnání s ostatními katedrálami, kde jsme byli. Do katedrály se prý vejde 60 tisíc lidí a jen kopule je 132 metrů vysoká.
Hodně se nám líbilo, že výzdoba (sochy, nápisy) byla hodně velká, takže narozdíl os spousty maličkých dekorativních prvků v gotických katedrálách zde člověk na všechno dobře viděl. Zajímavá byla deska se jmény a letopočty všech papežů od sv. Petra po Jana Pavla II. I v bazilice sv. Petra byl prostor určený pro osobní modlitbu, tentokrát hlídaný ostrahou, aby tam nikdo nechodil fotit a rušit.Nasvačili jsme se u Andělského hradu - původně hradu a mauzoela císaře Hadriána, později jedniného vstupu do Vatikánu.
Na Římě se nám líbí spousta fontánek s pitnou vodou. V horkých dnech tak má člověk možnost se osvěžit. Jen se divíme, že z nich voda tryská neustále a ne nějak po otočení kohoutku/zmáčknutí tlačítka. Asi mají vody dostatek.
Ke Koloseu chceme dojet autobusem. Bohužel se nám nepodařilo pochopit Římský dopravní systém a zřejmě jsme vždycky jeli na druhou stranu než jsme chtěli. Horším autobusem než v Římě jsem asi nikdy nejela, tlumiče asi už neměli žádné a po kostkách jezdili rychlostí, jako by to byla hladká asfaltová silnice. Třáslo se to se na všechny strany, podle kraválu jsme tipovali, že se autobus za chvíli rozpadne a je nám záhadou jak jsme dokázali se z té jízdy nepozvracet :-).
Vystoupili jsme u Circu Maxima a podél římských památek jsme došli ke Koloseu.
Z venku jsme nahlíželi do jeho útrob a v duchu jsem viděla scény z Quo vadis, hladové lvy, spoutané křesťany připravující se na smrt, krvežíznivého císaře a přihlížející dav Římanů.Fontána di Trevis byla krásná, chladivá a tak obležená truristy, že nechápu, jak jsme se mohli dostat až k ní.
Večer jsme šli na mši zpátky do Svatopetrské baziliky. I tentokrát jsme dovnitř propašovali nůž. Když jsme ostraze říkali, že jdeme na mši, připadala jsem si jak nějaká VIP, kdo se zná s prezidentem nebo králem. Všechny dveře byly najednou otevřené, s úsměvem nás pouštěli az zábrany a usazovali na volné místo.
Večer jsme si uvařili zase těstoviny s kupovanou omáčkou a parmezánem. Omáčky na těstoviny tady umí :-)
Z Říma odjíždíme před půlnocí. Naše další plány byly dojet do Bari, přeplavit se trajektem do Řecka a pokračovat do Istambulu. Plány se ale trochu změnily, jak ukáže další den.
pátek 6. srpna 2010
Den 11 . - pátek 6. srpen 2010
Ráno se nám nehtělo balit, uvařili jsme si kafe, polévku (bramborovou z pytlíku, byla docela ošklivá), torchu jsme zmokli a pak jsme jeli do Assisi, městečka svatého Františka. 
Na nádraží jsme si nechali krosny a šli jsme pěšky olivovým hájem na kopec do historické části města. Napojili jsme se na dlouhý chodník, kde každá cihlová dlaždice nesla nějaké jméno a město. Dozvěděli jsme se, že v roce 1997 bylo v této části Itálie zemětřesení a jména na dlaždicích jsou sponzorů, kteří přispěli na obnovu města.
Na Assisi je krásné, že je celé městečko v jednotném stylu, postavené z prostých, neomítnutých šedých kamenů. Navštívili jsme baziliku sv. Františka z Assisi, kde jsme se připojili ke mši. Pak jsme se procházeli po městě, podívali jsme se ještě do několika kostelů a pak jsme vyrazili do novější části města pod kopcem podívat se na Porziuncoli- kostelík, který postavili první Františkáni. Zevnitře je ponechán jak byl, z venku je vyzdoben.
Celý kostelík byl obestavěn katedrálou a nachází se v jejím středu, což je určitě hezky symbolické, ale z lavic není bůbec vidět na hlavní oltář. Pak už jsme pospíchali na vláček a vyrazili jsme směrem do Říma.
V Římě jsme byli asi v šest večer. Zašli jsme na internet podívat se, jestli nám nevyšel nějaký couchsurfing nebo skautská klubovna. Bohužel ne, tak jsme si našli kemp na kraji Říma a vyrazili jsme do něj. Kemp se jmenoval Tiber, ubytování pro 2 lidi ve stanu by vyšlo na 25 €, ale nabídli nám levnější variantu - noclehárnu, kde jsme spali na postelích a za oba zaplatili 18€. Kemp byl fakt hezký, čistý, se spoustou květin, sprchy v ceně, možnost vyprat si oprádlo, dokonce byxl v ceně i bazén, ale ten jsme nestihli vyzkoušet. Nejvíce nás potěšilo, že si další den můžeme zadarmo nechat krosny uložené v zamčené místnosti a nemusíme tedy platit úschovnu na nádraží. Večer jsme si v kempu zašli na italskou večeři - pizzu a těstoviny.
Na nádraží jsme si nechali krosny a šli jsme pěšky olivovým hájem na kopec do historické části města. Napojili jsme se na dlouhý chodník, kde každá cihlová dlaždice nesla nějaké jméno a město. Dozvěděli jsme se, že v roce 1997 bylo v této části Itálie zemětřesení a jména na dlaždicích jsou sponzorů, kteří přispěli na obnovu města.Na Assisi je krásné, že je celé městečko v jednotném stylu, postavené z prostých, neomítnutých šedých kamenů. Navštívili jsme baziliku sv. Františka z Assisi, kde jsme se připojili ke mši. Pak jsme se procházeli po městě, podívali jsme se ještě do několika kostelů a pak jsme vyrazili do novější části města pod kopcem podívat se na Porziuncoli- kostelík, který postavili první Františkáni. Zevnitře je ponechán jak byl, z venku je vyzdoben.
Celý kostelík byl obestavěn katedrálou a nachází se v jejím středu, což je určitě hezky symbolické, ale z lavic není bůbec vidět na hlavní oltář. Pak už jsme pospíchali na vláček a vyrazili jsme směrem do Říma.V Římě jsme byli asi v šest večer. Zašli jsme na internet podívat se, jestli nám nevyšel nějaký couchsurfing nebo skautská klubovna. Bohužel ne, tak jsme si našli kemp na kraji Říma a vyrazili jsme do něj. Kemp se jmenoval Tiber, ubytování pro 2 lidi ve stanu by vyšlo na 25 €, ale nabídli nám levnější variantu - noclehárnu, kde jsme spali na postelích a za oba zaplatili 18€. Kemp byl fakt hezký, čistý, se spoustou květin, sprchy v ceně, možnost vyprat si oprádlo, dokonce byxl v ceně i bazén, ale ten jsme nestihli vyzkoušet. Nejvíce nás potěšilo, že si další den můžeme zadarmo nechat krosny uložené v zamčené místnosti a nemusíme tedy platit úschovnu na nádraží. Večer jsme si v kempu zašli na italskou večeři - pizzu a těstoviny.
čtvrtek 5. srpna 2010
Den 10 . - čtvrtek 5. srpen 2010
Ráno jsme dostali na cestu maličkaté pečivo s mandlovou příchutí - místní specialita. Docela bodla, protože nám došel chleba a v městečku byly ještě obchody zavřené. 
V Miláně na nádraží jsme v supermarketu nakoupili chleba, puding a pytel sušenek. Z Milána jsme s přestupem v Bologni jeli do Florencie. Zde jsme si zběžně prohlédli centrum a moc se nám zalíbilo. Katedrála se odlišovala ode všech katedrál, které jsme dosud viděli. Nevím jak to popsat, byla taková zvláštně hezká... Dovnitř bohužel byla velikánská fronta. Naproti stojí osmiboké Johanesovo Baptistérium neboli křestní kaple. Uličky Florencie jsou malebné, plné muzeí, paláců, náměstí se sochami. Přes řeku Arno vede zajímavý strakatý most Ponte Vecchio ze 14. století.
Z Florencie jsme se vydali směrem na Assisi. Přenocovali jsme v posledním městečku před Assisi, kde stavěl vlak. Tentokrát jsme našli neoplocenou louku :-).
V Miláně na nádraží jsme v supermarketu nakoupili chleba, puding a pytel sušenek. Z Milána jsme s přestupem v Bologni jeli do Florencie. Zde jsme si zběžně prohlédli centrum a moc se nám zalíbilo. Katedrála se odlišovala ode všech katedrál, které jsme dosud viděli. Nevím jak to popsat, byla taková zvláštně hezká... Dovnitř bohužel byla velikánská fronta. Naproti stojí osmiboké Johanesovo Baptistérium neboli křestní kaple. Uličky Florencie jsou malebné, plné muzeí, paláců, náměstí se sochami. Přes řeku Arno vede zajímavý strakatý most Ponte Vecchio ze 14. století.
Z Florencie jsme se vydali směrem na Assisi. Přenocovali jsme v posledním městečku před Assisi, kde stavěl vlak. Tentokrát jsme našli neoplocenou louku :-).
středa 4. srpna 2010
Den 9 . - středa 4. srpen 2010
Ráno nás rodinka pozvala na snídani. Po ní jsme šli na vlak. Protože stan neuschnul a nechtěli jsme se už zdržovat na zahradě u těch hodných lidí, vystoupili jsme o pár stanic dál a sušili jsme stan na plotě u nádraží. Já jsem sehnala vodu a asi za dvě hodiny jsme pokračovali dál směrem na Miláno.
Cestou jsme se stavili vykoupat u velikého Italského jezera Lago di Garda. Je to takové moře pro lidi, kteří nemají rádi slanou vodu. Oblázková pláž i vlny jako v Chorvatsku, ani plachetnice nechybí. Nejvíce koupúajících se a opalujících se lidí mluvilo německy...
Z Milana jsme pokračovali do městečka Vercelli. Přes stránky couchsurfing.com jsme si zde domluvili ubytování u jednoho týpka. Na těchto stránkách se mohou zkontaktovat cestovatelé s lidmi z celého světa, kteří jsou ochotní je zadarmo ubytovat u sebe doma. My jsme se u Itala potkali ještě s jedním belgickým manželským párem ve středních letech. Popovídali jsme si u výborné večeře, kde jsme ochutnali různé místní speciality (jablka s parmazánem, olivy, bruchettu s rajčaty a bazalkou, sušenou šunku, citronový likér), dozvěděli jsme se něco o italské politice a o Berusconim... Náš hostitel se nás také ptal, jestli pojedeme i na Sicílii. Řekli jsme že ne, že se bojíme mafie. "My totiž máme v Čechách takovou hru, městečko Palermo. Každou noc mafie zabije nějaké občany..." Ital nato: "Jo, takovou hru máme v Itálii taky. A ten, kdo prohraje, je večer ve zprávach."
Spali jsme na japonských rohožích tatami. A dobře se nám spalo...
Cestou jsme se stavili vykoupat u velikého Italského jezera Lago di Garda. Je to takové moře pro lidi, kteří nemají rádi slanou vodu. Oblázková pláž i vlny jako v Chorvatsku, ani plachetnice nechybí. Nejvíce koupúajících se a opalujících se lidí mluvilo německy...Z Milana jsme pokračovali do městečka Vercelli. Přes stránky couchsurfing.com jsme si zde domluvili ubytování u jednoho týpka. Na těchto stránkách se mohou zkontaktovat cestovatelé s lidmi z celého světa, kteří jsou ochotní je zadarmo ubytovat u sebe doma. My jsme se u Itala potkali ještě s jedním belgickým manželským párem ve středních letech. Popovídali jsme si u výborné večeře, kde jsme ochutnali různé místní speciality (jablka s parmazánem, olivy, bruchettu s rajčaty a bazalkou, sušenou šunku, citronový likér), dozvěděli jsme se něco o italské politice a o Berusconim... Náš hostitel se nás také ptal, jestli pojedeme i na Sicílii. Řekli jsme že ne, že se bojíme mafie. "My totiž máme v Čechách takovou hru, městečko Palermo. Každou noc mafie zabije nějaké občany..." Ital nato: "Jo, takovou hru máme v Itálii taky. A ten, kdo prohraje, je večer ve zprávach."
Spali jsme na japonských rohožích tatami. A dobře se nám spalo...
úterý 3. srpna 2010
Den 8 . - úterý 3. srpen 2010
Abychom se odpočinuli ve vlaku, našli jsme si nějaký noční spoj směrem do Budapešti a sjeli jsme do Innsbrucku.Nechtěli po náš žádný příplatek a průvodčí nám ještě ochotně našel spoj do Itálie. V Innsbrucku bylo krásné čisté nádraží, kupodivu otevřené přes celou noc a nebyli tam žádní bezdomovci ani opilci a feťáci. Nabili jsme si baterky a o pár hodin později jsme nastoupili do vlaku do Verony. Z Verony jsme pokračovali do Benátek. Ve vlaku jsem se cítila jako doma v ČR :-) . Drncal hrozně, byl přeplněný k prasknutí, bylo tam hrozné horko… Stáli jsme na přeplněné chodbičce u dveří, kde bylo jen maličké okýnko, takže vzduch byl hrozný. O dveře do vagónu byl někdo opřený zevnitř, takže se nedaly otevřít. Na další zastávce jsme lidem ve vagónu vysvětlili, že potřebujeme taky nějaký vzduch a mezi dveře jsme dali krosnu, aby se nezavíraly. Od té doby bylo dýchatelno a díky průvanu i trochu menší horko.
Až během posezení v parku v Benátkách jsme se dočetli v knize 100 divů světa, že Benátky mají problém s přílivem turistů a chtějí ho omezit. Myslím, že jsou v té snaze úspěšní, tento pocit jsme měli už od té doby, co jsme vystoupili na nádraží. Úschovna zavazadel byla nejdražší co jsme zatím potkali a delší frontu před úschovnou jsme taky zatím nezažili. Tak jsme šli s krosnou,. Víceméně naslepo, protože mapa Benátek zdarma asi neexistuje, ale můžete si vystát dlouhatánskou frontu na tu za 2€. I přesto je v Benátkách zatím turistů tolik, že se v úzkých benátských uličkách mezi nimi člověk nemůže ani hnout... A to si neumím představit tu melu, kdyby část turistů nebyla na gondolách. Než jsme došli k náměstí svatého Marka, byli jsme dost utahaní. Bylo fajn, že jsme u náměstí sv. Marka objevili úschovnu zavazadel zdarma. Byla sice ověšena cedulemi, že si tam mohou bagáž uschovávat ti, co jdou do do baziliky a to maximálně na hodinu, ale personál byl v pohodě a nechal tak batohy každému na jak dlouho potřeboval.
Benátky jsou určitě krásné, domečky, uličky, mostíky přes vodní kanály, gondoliéři, to všechno vytváří speciální atmosféru, ale kvůli horku, krosnám a hlavně davům turistů jsme si ji nemohli moc vychutnat. Možná že by to bylo lepší někdy mimo hlavní turistickou sezónu...
Z Benátek Kapyho docela bolela hlava. Sedli jsme na vlak směrem na stanici Adria a hledali jsme nějaké malé tiché městečko, kde bychom mohli zakempit. Vystoupili jsme, když krajina vypadala, že by se tam dalo spát.Zmýlili jsme se ale... Všechny louky, lesíky a meze, kde by se dal stan postavit, byly oplocené. Zkusili jsme to tedy jinak. Zašla jsem se do městečka zeptat, jestli bychom si nemohli postavit stan u někoho na zahradě. Vyšlo to hned u první chaloupky. Rodinka bnyla mpoc milá, nejen že jsme si mohli na trávníčku za domem postavit stan, ale nechali nám i otevřené dveře dovnitř do koupelny, abychom se mohli osprchovat a dali nám dokonce i heslo na wifi internet.
K večeři jsme si ukuchtili špagety s kupovanou boloňskou omáčkou a mozarelou. Byly výborné.
V noci byla docela bouřka, ale to nám moc nevadilo, spalo se nám krásně
Až během posezení v parku v Benátkách jsme se dočetli v knize 100 divů světa, že Benátky mají problém s přílivem turistů a chtějí ho omezit. Myslím, že jsou v té snaze úspěšní, tento pocit jsme měli už od té doby, co jsme vystoupili na nádraží. Úschovna zavazadel byla nejdražší co jsme zatím potkali a delší frontu před úschovnou jsme taky zatím nezažili. Tak jsme šli s krosnou,. Víceméně naslepo, protože mapa Benátek zdarma asi neexistuje, ale můžete si vystát dlouhatánskou frontu na tu za 2€. I přesto je v Benátkách zatím turistů tolik, že se v úzkých benátských uličkách mezi nimi člověk nemůže ani hnout... A to si neumím představit tu melu, kdyby část turistů nebyla na gondolách. Než jsme došli k náměstí svatého Marka, byli jsme dost utahaní. Bylo fajn, že jsme u náměstí sv. Marka objevili úschovnu zavazadel zdarma. Byla sice ověšena cedulemi, že si tam mohou bagáž uschovávat ti, co jdou do do baziliky a to maximálně na hodinu, ale personál byl v pohodě a nechal tak batohy každému na jak dlouho potřeboval.
Benátky jsou určitě krásné, domečky, uličky, mostíky přes vodní kanály, gondoliéři, to všechno vytváří speciální atmosféru, ale kvůli horku, krosnám a hlavně davům turistů jsme si ji nemohli moc vychutnat. Možná že by to bylo lepší někdy mimo hlavní turistickou sezónu...Z Benátek Kapyho docela bolela hlava. Sedli jsme na vlak směrem na stanici Adria a hledali jsme nějaké malé tiché městečko, kde bychom mohli zakempit. Vystoupili jsme, když krajina vypadala, že by se tam dalo spát.Zmýlili jsme se ale... Všechny louky, lesíky a meze, kde by se dal stan postavit, byly oplocené. Zkusili jsme to tedy jinak. Zašla jsem se do městečka zeptat, jestli bychom si nemohli postavit stan u někoho na zahradě. Vyšlo to hned u první chaloupky. Rodinka bnyla mpoc milá, nejen že jsme si mohli na trávníčku za domem postavit stan, ale nechali nám i otevřené dveře dovnitř do koupelny, abychom se mohli osprchovat a dali nám dokonce i heslo na wifi internet.
K večeři jsme si ukuchtili špagety s kupovanou boloňskou omáčkou a mozarelou. Byly výborné.
V noci byla docela bouřka, ale to nám moc nevadilo, spalo se nám krásně
pondělí 2. srpna 2010
Den 7 . - pondělí 2. srpen 2010
Původní plán bylo dojet vláčkem na Zermatt, 
odkud je výhled na Matterhorn, asi nejhezčí a nejznámější vrchol Švýcarska. Na nádreží jsme se ještě byli ujistit, jestli za vlak na matterhorn nejsou žádné příplatky, bylo nám řečeno, že ne. Celí natěšení jsme nastoupili do Ledovcoého expresu, nejpomalejšího rychlíku na světě, a těšili jsme se na výhled na alpy, přejezdy nad údolími a prudké stoupání… Než jsme dojeli do nejbližší stanice, průvodčí nám prozradil, že na tuto trať Interrail bohužel neplatí a že na něj můžeme maximálně dostat slevu pár procent (asi 15 nebo 25)… Z nejbližší stanice jsme se tedy zase vrátili zpátky. Vymysleli jsme tedy plán B – uděláme si okružní jízdu po Švýcarsku. Včera se nám jízda vlakem kolem Alp a jezer docela líbila. Jeli jsme přes Bern, Zürich, Winterthur, kochali se krajinou a mlsali švýcarskou čokoládu. Jen škoda, že v celém Švýcarsku pršelo, tak se nám ani nechtělo na procházku do měst. V Romanshorn jsme se zastavili u Bodamského jezera. Chtěli jsme se projít po Kostnici, ale i tam hrozně pršelo, tak jsem nakonec šla jen na internet.
odkud je výhled na Matterhorn, asi nejhezčí a nejznámější vrchol Švýcarska. Na nádreží jsme se ještě byli ujistit, jestli za vlak na matterhorn nejsou žádné příplatky, bylo nám řečeno, že ne. Celí natěšení jsme nastoupili do Ledovcoého expresu, nejpomalejšího rychlíku na světě, a těšili jsme se na výhled na alpy, přejezdy nad údolími a prudké stoupání… Než jsme dojeli do nejbližší stanice, průvodčí nám prozradil, že na tuto trať Interrail bohužel neplatí a že na něj můžeme maximálně dostat slevu pár procent (asi 15 nebo 25)… Z nejbližší stanice jsme se tedy zase vrátili zpátky. Vymysleli jsme tedy plán B – uděláme si okružní jízdu po Švýcarsku. Včera se nám jízda vlakem kolem Alp a jezer docela líbila. Jeli jsme přes Bern, Zürich, Winterthur, kochali se krajinou a mlsali švýcarskou čokoládu. Jen škoda, že v celém Švýcarsku pršelo, tak se nám ani nechtělo na procházku do měst. V Romanshorn jsme se zastavili u Bodamského jezera. Chtěli jsme se projít po Kostnici, ale i tam hrozně pršelo, tak jsem nakonec šla jen na internet.
neděle 1. srpna 2010
Den 6 . - neděle 1. srpen 2010
Kolem páté ráno odjíždíme TGV do švýcarského Lausanne. Opět musíme připlácet dost eur (36 za oba) a průvodčí se opět diví, proč jsme si rezervaci neudělali na nádraží, že by to vyšlo levněji. No jo no, snaha byla, ale počítačový systém opět tvrdil, že místa pro cestující s Interrailem už nejsou…
Kolem poledne dorážíme do Lausanne. Informační centrum na nádraží bylo super, rychle jsme se dozvěděli vše, co jsme potřebovali, dostali jsme spoustu užitečných materiálů (např. brožurku se všemi odjezdy z tohoto města do všech směrů, mapu všech kempů ve Švýcarsku, seznam míst ve městě, kde je zdarma wifi internet a podobně. Našli jsme si příjemný parčík, kde jsme si odpočinuli, uvařili, došla jsem koupit výbornou švýcarskou čokoládu (a zjistit, že jejich ceny jsou dost šílené), potkali jsme místního skautíka v nejroztrhanějším kroji, co jsem kdy viděla, vyběhli jsme si na kopeček pokochat se pohledem na Ženevské jezero obklopené Alpami a pak jsme se povalovali u jezera, koukali na internet… Lausanne se nám líbila, je do velice příjemné město. Pokud se sem někdy vrátím, už vím, že na internetu lze stáhnout audioprůvodce v MP3 nebo si člověk může zadarmo půjčit videoprůvodce na iPodu.
Večer jsme vyrazili směrem na Zermatt, Vystoupili jsme v městečku Visp a hledali jsme něco, kde by se dalo spát. Nakonec jsme se rozhodli pro kemp, mimo jiné proto, že už jsme toužili po sprše. Jen ty ceny se nám moc nelíbily, za 2 osoby a malý stan chtěli na 1 noc 25 franků nebo 19€ (i když, pořád je to míň, než v Lausanne, kde bychom za kemp dali 40 franků. Protože nám nějak došly eura v hotovosti, zaplatili jsme nakonec jen jednu osobu a stan, na víc jsme zrovna neměli… Cestou do kempu začlo hrozně pršet, naštěstí se nám hned podařilo stopnout dobrého člověka, který nás odvezl až na místo. Taky už byla tma, ale jiný hodný člověk nám na stavbu stanu posvítil autem.
Kolem poledne dorážíme do Lausanne. Informační centrum na nádraží bylo super, rychle jsme se dozvěděli vše, co jsme potřebovali, dostali jsme spoustu užitečných materiálů (např. brožurku se všemi odjezdy z tohoto města do všech směrů, mapu všech kempů ve Švýcarsku, seznam míst ve městě, kde je zdarma wifi internet a podobně. Našli jsme si příjemný parčík, kde jsme si odpočinuli, uvařili, došla jsem koupit výbornou švýcarskou čokoládu (a zjistit, že jejich ceny jsou dost šílené), potkali jsme místního skautíka v nejroztrhanějším kroji, co jsem kdy viděla, vyběhli jsme si na kopeček pokochat se pohledem na Ženevské jezero obklopené Alpami a pak jsme se povalovali u jezera, koukali na internet… Lausanne se nám líbila, je do velice příjemné město. Pokud se sem někdy vrátím, už vím, že na internetu lze stáhnout audioprůvodce v MP3 nebo si člověk může zadarmo půjčit videoprůvodce na iPodu.
Večer jsme vyrazili směrem na Zermatt, Vystoupili jsme v městečku Visp a hledali jsme něco, kde by se dalo spát. Nakonec jsme se rozhodli pro kemp, mimo jiné proto, že už jsme toužili po sprše. Jen ty ceny se nám moc nelíbily, za 2 osoby a malý stan chtěli na 1 noc 25 franků nebo 19€ (i když, pořád je to míň, než v Lausanne, kde bychom za kemp dali 40 franků. Protože nám nějak došly eura v hotovosti, zaplatili jsme nakonec jen jednu osobu a stan, na víc jsme zrovna neměli… Cestou do kempu začlo hrozně pršet, naštěstí se nám hned podařilo stopnout dobrého člověka, který nás odvezl až na místo. Taky už byla tma, ale jiný hodný člověk nám na stavbu stanu posvítil autem.
sobota 31. července 2010
Den 5 . - sobota 31. červenec 2010
Ráno se vracíme do Paříže a nastupujeme na tajemný „expres do Bradavic“. K tomuto názvu nás inspirovala moje sestra, které obrázky Mont San Michel připomínají bradavickou školu z Harryho Pottera. „Tajemný expres“ nám přišel tajemný proto, že odjížděl ze zapadlého místa nádraží a na rozdíl od jiných vlaků se nám nepodařilo zjistit, kudy jede a kde zastavuje, a to ani na nádraží ani na internetu, přestože u jiných vlakům tato informace na internetových stránkách německých drah db.de k dispozici. (Tyto stránky nám na vyhledávání evropských spojů přijdou lepší než český idos, lze přes ně i najít seznam vlaků, které odjíždějí z určitého nádraží do všech směrů, což je pro náš způsob cestování výhodné.) I na tento vlak měla být povinná rezervace, ale po předchozích zkušenostech už jsme se ani nepokoušeli si ji obstarat. Prošlo to, ani jsme nic nemuseli doplácet.
Ve vlaku byla jedna hyperaktivní a hyperkomunikativní francouzská babča, která si neustále musela s někým povídat, nejprve o tom proč nemá rezervaci a jak to má udělat aby si sedla, pak si přisedla k páru z Koreje a všem říkala „Podívejte se – Korejec si zašívá batoh… A jeho slečna si zatím čte. To svět neviděl!“ Za chvíli zase spustila: „ Všichni se podívejte – tamten pán si vyndal sendvič! A teď ho jí! To je ale legrace“. A za moment: „to je ale roztomilá holčička. A už vystupuje, to je ale škoda. Pozor, pozor, já se s ní musím rozloučit“. „Korejec si píše deník na papír. No teda, v dnešní době… To je teda high-tech…“
V Grandville vlak končil a museli jsme přestoupit na autobus. Spadal ale také pod francouzské dráhy (SNCF), takže nám tam platil interrail. Při přestupu Kapy zjistil, že si ve vlaku zapomněl celtu, tak se pro ni běžel vrátit a já jsem se zatím autobusákovi snažila francouzsky vysvětlit, kam šel. Když Kapy vyzvedával krosnu, začal se vlak rozjíždět. Naštěstí se mu podařilo klepáním na dveře na sebe upozornit venku stojícího výpravčího, který soupravu zastavil. V šest večer jede autobus zpět, a protože nikam mezitím neodjíždí, mohli jsme si v něm nechat krosny.
Autobus nás zavezl přímo k bráně Mont Saint Michel. Toto městečko vypadá jako velký kamenný dort… Nebo jako zámek z Disneyho pohádek… Nebo jako už zmiňované Bradavice. Městečko je vystavěno na malém skalnatém ostrůvku, který je ale ostrůvkem jen někdy. Moře okolo je hodně mělké, takže když je velký odliv, nechalo se k Mont San Michel dojít po souši. Dnes je postavená hráz, která spojuje ostrov s pevninou. Po ní přijíždějí spousty autobusů a aut; Mont Saint Michel navštíví ročně asi milion turistů. V první chvíli jsme měli pocit, že celý milion přijel najednou :-) , v úzké uličce za branou se nedalo hnout a byli jsme unášeni davem mezi stánky se suvenýry. Po několika minutách se nám podařilo z hlavní uličky odbočit na nějakou vedlejší, kde bylo méně lidí. Chvíli jsme se potulovali po tomto kamenném království, dali jsme si svačinu s krásným výhledem a časem jsme dorazili na vrchol hory k branám kláštera. Potěšilo nás, že vstup je pro mladé občany EU do 25 let zdarma. (Jak jsem se později dozvěděla, je pro tuto skupinu vstup zdarma i do mnoha památek v Paříži, např. do Louvru).
Po klášteře se člověk buď může pohybovat sám, nebo se může připojit k některé z prohlídek v různých jazycích. Dohnali jsme anglickou prohlídku, která začala před několika minutami. Prošli jsme si kostel sv. archanděla Michaela, který má dvě části – nižší románskou a vyšší gotickou. Románský kostel nebyl dostavěn, protože došly peníze, a když o nějaké to století později peníze zase byly, rozhodlo se, že se zbytek kostela dostaví za pomoci nejnovější technologie – gotických lomených oblouků. Klášter vznikl na místě, které podle legendy označil archanděl Michael, když se v 8. století zjevil biskupovi Aubertu z Avranches. Součástí Mont Saint Michel byly také prostory pro poutníky. Ti chudí dostali polévku a skromnou jizbu, bohatí poutníci byly ubytování v honosné místnosti. Jako každý klášter měl i tento svůj rajský dvůr, protože pod ním ale byly další patra kláštera, neměli tam živé rostliny a byl pouze vyzdoben květinami vytesanými z kamene. Dnes je rajský dvůr osázen zelení, ale strop v místnostech pod ním je celý vlhký a zelený. Průvodkyně poznamenala: „mniši tenkrát byli chytřejší než my dnes“.
Průvodkyně nám také opakovaně ukazovala, jak promyšlená byla architektura kláštera z pohledu praktického i symbolického. Například hned za sebou následovaly místnosti nemocnice, pohřební kaple a krypty, kam se lidé pochovávali do zdi. Zároveň poslední místnost byla orientovaná na východ, stranu, která symbolizuje zmrtvýchvstání (proto oltáře kostelů bývají orientovány na východ). Podobně celková výstavba kláštera symbolizuje středověké rozvrstvení společnosti. Spodní patra byla určena pro chudé poutníky - prostý lid, střední pro poutníky z řad šlechty a nejvyšší pak pro vrstvu duchovenstva – pro mnichy. Úplně nejvýše je pak umístěn chrám.
Po prohlídce jsme si udělali malou procházku po mořském dně, občas jsme brodili potůčky a říčky přílivu.
Zjistili jsme, že rozumný spoj z Paříže směrem do Švýcarska jede brzy ráno a báli jsme se, že kdybychom jeli zase spát někam do lesa za Paříž, nestihli bychom se včas vrátit. Přesunuli jsme se na správné nádraží pěšky (abychom tím zkrátili čas, který tam budeme muset strávit). Paříž nemá žádné centrální nádraží, ale prstenec menších nádraží a z každého vyjíždějí vlaky jiným směrem. Nějak jsme si uvědomili, že hrozně málo jíme, pijeme a spíme a už jsme začínali být vyřízení. Budeme na sebe muset být hodnější :-) . Začali jsme tím, že jsem vyrazila najít nějaký fastfood a přinést něco k jídlu. Kapy zatím čekal s krosnami na nádraží. Musela jsem jít celkem daleko, než jsem na nějaký fastfood narazila. Vybrala jsem Quality burger a doufala, že hamburger bude lepší než ten poslední z mekáče. Řetězec ale kvalitu stravování bral až moc vážně. Když jsem jídlo pro oba zaplatila a poprosila o sáček nebo tašku, mladík za kasou mi oznámil, že nic nedostanu, protože podle politiky podniku má zákazník jídlo sníst hezky u stolku a ne s ním běhat po městě. Žádné přemlouvání a vysvětlování mi nepomohlo, řekl mi, že mi prostě sáček nedá, protože je sledován kamerami. (Asi by přišel o prémie). Tak jsem holt vzala hromadu krabiček a kelímků a snažila se je dopravit na 20 minut vzdálené nádraží. To bylo dobrodružství na další stránku, po několika drobných epizodách se podařilo… Jen co jsem došla na nádraží, ani jsem si nesedla, zaměstnanec nás vyhodil, že se nádraží zavírá… Našli jsme si místo před nádražím, kde jsme se najedli, ještě jsme si uvařili čínskou nudlovku a pak už nám do odjezdu vlaku zbývalo jen pár hodin.
Na nádraží jsme také potkali italského dědulu s poutnickou holí a mušlí svatého Jakuba na cestě do Santiaga de Compostella.
Ve vlaku byla jedna hyperaktivní a hyperkomunikativní francouzská babča, která si neustále musela s někým povídat, nejprve o tom proč nemá rezervaci a jak to má udělat aby si sedla, pak si přisedla k páru z Koreje a všem říkala „Podívejte se – Korejec si zašívá batoh… A jeho slečna si zatím čte. To svět neviděl!“ Za chvíli zase spustila: „ Všichni se podívejte – tamten pán si vyndal sendvič! A teď ho jí! To je ale legrace“. A za moment: „to je ale roztomilá holčička. A už vystupuje, to je ale škoda. Pozor, pozor, já se s ní musím rozloučit“. „Korejec si píše deník na papír. No teda, v dnešní době… To je teda high-tech…“
V Grandville vlak končil a museli jsme přestoupit na autobus. Spadal ale také pod francouzské dráhy (SNCF), takže nám tam platil interrail. Při přestupu Kapy zjistil, že si ve vlaku zapomněl celtu, tak se pro ni běžel vrátit a já jsem se zatím autobusákovi snažila francouzsky vysvětlit, kam šel. Když Kapy vyzvedával krosnu, začal se vlak rozjíždět. Naštěstí se mu podařilo klepáním na dveře na sebe upozornit venku stojícího výpravčího, který soupravu zastavil. V šest večer jede autobus zpět, a protože nikam mezitím neodjíždí, mohli jsme si v něm nechat krosny.
Autobus nás zavezl přímo k bráně Mont Saint Michel. Toto městečko vypadá jako velký kamenný dort… Nebo jako zámek z Disneyho pohádek… Nebo jako už zmiňované Bradavice. Městečko je vystavěno na malém skalnatém ostrůvku, který je ale ostrůvkem jen někdy. Moře okolo je hodně mělké, takže když je velký odliv, nechalo se k Mont San Michel dojít po souši. Dnes je postavená hráz, která spojuje ostrov s pevninou. Po ní přijíždějí spousty autobusů a aut; Mont Saint Michel navštíví ročně asi milion turistů. V první chvíli jsme měli pocit, že celý milion přijel najednou :-) , v úzké uličce za branou se nedalo hnout a byli jsme unášeni davem mezi stánky se suvenýry. Po několika minutách se nám podařilo z hlavní uličky odbočit na nějakou vedlejší, kde bylo méně lidí. Chvíli jsme se potulovali po tomto kamenném království, dali jsme si svačinu s krásným výhledem a časem jsme dorazili na vrchol hory k branám kláštera. Potěšilo nás, že vstup je pro mladé občany EU do 25 let zdarma. (Jak jsem se později dozvěděla, je pro tuto skupinu vstup zdarma i do mnoha památek v Paříži, např. do Louvru).
Po klášteře se člověk buď může pohybovat sám, nebo se může připojit k některé z prohlídek v různých jazycích. Dohnali jsme anglickou prohlídku, která začala před několika minutami. Prošli jsme si kostel sv. archanděla Michaela, který má dvě části – nižší románskou a vyšší gotickou. Románský kostel nebyl dostavěn, protože došly peníze, a když o nějaké to století později peníze zase byly, rozhodlo se, že se zbytek kostela dostaví za pomoci nejnovější technologie – gotických lomených oblouků. Klášter vznikl na místě, které podle legendy označil archanděl Michael, když se v 8. století zjevil biskupovi Aubertu z Avranches. Součástí Mont Saint Michel byly také prostory pro poutníky. Ti chudí dostali polévku a skromnou jizbu, bohatí poutníci byly ubytování v honosné místnosti. Jako každý klášter měl i tento svůj rajský dvůr, protože pod ním ale byly další patra kláštera, neměli tam živé rostliny a byl pouze vyzdoben květinami vytesanými z kamene. Dnes je rajský dvůr osázen zelení, ale strop v místnostech pod ním je celý vlhký a zelený. Průvodkyně poznamenala: „mniši tenkrát byli chytřejší než my dnes“.
Průvodkyně nám také opakovaně ukazovala, jak promyšlená byla architektura kláštera z pohledu praktického i symbolického. Například hned za sebou následovaly místnosti nemocnice, pohřební kaple a krypty, kam se lidé pochovávali do zdi. Zároveň poslední místnost byla orientovaná na východ, stranu, která symbolizuje zmrtvýchvstání (proto oltáře kostelů bývají orientovány na východ). Podobně celková výstavba kláštera symbolizuje středověké rozvrstvení společnosti. Spodní patra byla určena pro chudé poutníky - prostý lid, střední pro poutníky z řad šlechty a nejvyšší pak pro vrstvu duchovenstva – pro mnichy. Úplně nejvýše je pak umístěn chrám.
Po prohlídce jsme si udělali malou procházku po mořském dně, občas jsme brodili potůčky a říčky přílivu.
Zjistili jsme, že rozumný spoj z Paříže směrem do Švýcarska jede brzy ráno a báli jsme se, že kdybychom jeli zase spát někam do lesa za Paříž, nestihli bychom se včas vrátit. Přesunuli jsme se na správné nádraží pěšky (abychom tím zkrátili čas, který tam budeme muset strávit). Paříž nemá žádné centrální nádraží, ale prstenec menších nádraží a z každého vyjíždějí vlaky jiným směrem. Nějak jsme si uvědomili, že hrozně málo jíme, pijeme a spíme a už jsme začínali být vyřízení. Budeme na sebe muset být hodnější :-) . Začali jsme tím, že jsem vyrazila najít nějaký fastfood a přinést něco k jídlu. Kapy zatím čekal s krosnami na nádraží. Musela jsem jít celkem daleko, než jsem na nějaký fastfood narazila. Vybrala jsem Quality burger a doufala, že hamburger bude lepší než ten poslední z mekáče. Řetězec ale kvalitu stravování bral až moc vážně. Když jsem jídlo pro oba zaplatila a poprosila o sáček nebo tašku, mladík za kasou mi oznámil, že nic nedostanu, protože podle politiky podniku má zákazník jídlo sníst hezky u stolku a ne s ním běhat po městě. Žádné přemlouvání a vysvětlování mi nepomohlo, řekl mi, že mi prostě sáček nedá, protože je sledován kamerami. (Asi by přišel o prémie). Tak jsem holt vzala hromadu krabiček a kelímků a snažila se je dopravit na 20 minut vzdálené nádraží. To bylo dobrodružství na další stránku, po několika drobných epizodách se podařilo… Jen co jsem došla na nádraží, ani jsem si nesedla, zaměstnanec nás vyhodil, že se nádraží zavírá… Našli jsme si místo před nádražím, kde jsme se najedli, ještě jsme si uvařili čínskou nudlovku a pak už nám do odjezdu vlaku zbývalo jen pár hodin.
Na nádraží jsme také potkali italského dědulu s poutnickou holí a mušlí svatého Jakuba na cestě do Santiaga de Compostella.
pátek 30. července 2010
Den 4. - pátek 30. 7. 2010
Je ráno a my odpočatí vystupujeme v Paříži. Ideální stav. Úschovna zavazadel je ještě dražší než v Amsterdamu, obě krosny nacpeme do velké skříňky skoro za 10€. Co se dá dělat, kdybychom chodili po Paříži s krosnou, vůbec bychom si to neužili. Alespoň že ten plán města je zdarma :-) .
WC na nádraží bylo ještě zavřené, tak jsme si došli do mekáče. Nějak se mi podařilo si přivřít prsty do dveří, au, au, ještě ke všemu byly hrozně velké a těžké a chvíli mi nešly otevřít, takže hosté měli snídani zpestřenou o můj srdceryvný řev…
Z tohoto nešťastného místa jsme pokračovali při řece k Chrámu Matky boží v Paříži. Viděli jsme chrliče, Esmeraldu suplovaly žebrající cikánky, jen Quasimodo chyběl, asi se skrýval někde na ochoze.
Před katedrálou probíhala nějaká reklamní akce, takže jsme dostali energetický nápoj. Docela bodnul :-) . Pak jsme šli prozkoumávat místní supermarket, skoro všechno nám přišlo drahé až na camembert a bagetu. Takže jsme si dali v Lucemburské zahradě svačinku s prvním výhledem na Eiffelovku. Vykukovala kdesi daleko za stromy. Po sváče jsme vyrazili, že se k ní přiblížíme. V průběhu cesty jsme si uvědomili měřítko plánu města… Šli jsme a šli a pořád jsme tam nebyli. Cestou náš pohled padl na stojan s koly k půjčení. Zjistili jsme, že po zaplacení 1 Eura kreditkou si je můžeme půjčovat a vracet na jakýkoliv stojan v Paříži. Půl hodiny můžeme jezdit zadarmo a pak se platí euro za další půlhodinu a pak čím dál tím víc… Systém je tedy nastaven na to, aby člověk kolo co nejrychleji vrátil. (Na lístku, který nám z automatu vypadl, je i adresa www.velib.paris.fr , kde případní zájemci pravděpodobně najdou další informace o tomto systému). Trvalo nám docela dlouho, než jsme si půjčili první kolo, ale pak to bylo moc fajn, cesta najednou ubíhala rychleji …
Projeli jsme kolem Invalidovny a zanedlouho jsme byli u Eiffelovky. Tady ale nastal problém – volný byl jen jeden stojan na kolo a jinou kolárnu jsme nemohli najít. Nakonec se místo uvolnilo.
Eiffelovka je krásná… Vzdušná ocelová konstrukce, dívat se na ní i stát přímo pod ní je fakt zážitek. Je neuvěřitelné, že Pařížané tuto věž zpočátku ani nechtěli a masivně proti ní protestovali, že údajně zohyzdí město. Tato přes 300 m vysoká věž byla postavena v roce 1889 u příležitosti stoleté výstavy a do roku 1910 měla být stržena. Lidé si ji ale brzy tak oblíbili, že věž směla v Paříži zůstat. Dnes se stala symbolem Paříže i Francie vůbec. Škoda že Kaplického knihovna v Praze taky nedostala šanci…
Za chvíli jsme doplnili vodu v blízké restauraci (ve Francii nám všude bez problémů dali do petky chlazenou vodu z výčepu), půjčujeme si nové kolo a jedeme dál k soše svobody. Vidíme ji ale jen zezadu, pak už musíme zase hledat přesedlávací místo. Volný by opět jen jeden stojan, ale už jsme vymysleli, že můžeme kola vracet postupně a půjčit si to stejné… Míříme nahoru k Vítěznému oblouku. Ocitáme se na velikém kruháči, díváme se chvilku na oblouk… Ale už nás tlačí čas, měli bychom vracet kolo a nemůžeme najít žádné stojany. Ani cestou jsme žádný nepotkali. Smiřujeme se s tím, že každý budeme doplácet euro a jedeme směrem k Louvru s nadějí, že cestou kola bude kde vrátit, aby těch eur nebylo víc. Stavíme se ve stánku s turistickými informacemi, kde dostáváme mapu všech přesedlávacích bodů v Paříži. Je jich spousta, i kolem vítězného oblouky byly, ale v jiných uličkách než kudy jsme jeli.
Cestou k Louvru potkáváme Egyptskou stélu, další vítězný oblouk. Všechny tyto monumenty jsou v jedné přímce propojené širokým bulvárem, takže je skrze druhý oblouk vidět první oblouk i stéla. Chvilku se procházíme kolem Louvru, prohlížíme si skleněné pyramidy a zanedlouho vyrážíme směrem k nádraží.
Cestou se stavíme v čínské restauraci na jídlo a na internet. Čekali jsme, že po Evropě sem tam najdeme nezaheslovanou wifi síť, ale zatím se nedaří a tak vždycky musíme pro heslo někam do kavárny a podobně. Hledáme na zítřek spojení do Mont Saint Michel a na dnešek spojení někam za Paříž „na mez“, kde dnes postavíme stan a odkud se ráno stihneme vrátit na vlak…
V Paříži na nádraží chci získat informace ohledně naší další cesty – spojení do Švýcarska, jestli vlak do Mont Saint Michel někde cestou staví a podobně. Na přepážce jsme strávila asi 45 minut, a přesto jsem se nedozvěděla vůbec nic.
Jezdit po Francii vlakem delší vzdálenosti se jeví jako nadlidský úkol… Na hlavních trasách jezdí TGV a získat na ně rezervaci na poslední chvíli je téměř nemožné, na nádraží se obvykle dozvíme, že rezervace k jízdence interrail jsou na min. 3 dny vyprodané nebo že vlak je úplně obsazený.
Nasedáme na vlak do Chartres a vystupujeme ve městečku Rambouillet. Je malé a okolo jsou lesíky. Protože počasí vypadá dobře, ani nestavíme stan a spíme někde na poli za městečkem.
WC na nádraží bylo ještě zavřené, tak jsme si došli do mekáče. Nějak se mi podařilo si přivřít prsty do dveří, au, au, ještě ke všemu byly hrozně velké a těžké a chvíli mi nešly otevřít, takže hosté měli snídani zpestřenou o můj srdceryvný řev…
Z tohoto nešťastného místa jsme pokračovali při řece k Chrámu Matky boží v Paříži. Viděli jsme chrliče, Esmeraldu suplovaly žebrající cikánky, jen Quasimodo chyběl, asi se skrýval někde na ochoze.Před katedrálou probíhala nějaká reklamní akce, takže jsme dostali energetický nápoj. Docela bodnul :-) . Pak jsme šli prozkoumávat místní supermarket, skoro všechno nám přišlo drahé až na camembert a bagetu. Takže jsme si dali v Lucemburské zahradě svačinku s prvním výhledem na Eiffelovku. Vykukovala kdesi daleko za stromy. Po sváče jsme vyrazili, že se k ní přiblížíme. V průběhu cesty jsme si uvědomili měřítko plánu města… Šli jsme a šli a pořád jsme tam nebyli. Cestou náš pohled padl na stojan s koly k půjčení. Zjistili jsme, že po zaplacení 1 Eura kreditkou si je můžeme půjčovat a vracet na jakýkoliv stojan v Paříži. Půl hodiny můžeme jezdit zadarmo a pak se platí euro za další půlhodinu a pak čím dál tím víc… Systém je tedy nastaven na to, aby člověk kolo co nejrychleji vrátil. (Na lístku, který nám z automatu vypadl, je i adresa www.velib.paris.fr , kde případní zájemci pravděpodobně najdou další informace o tomto systému). Trvalo nám docela dlouho, než jsme si půjčili první kolo, ale pak to bylo moc fajn, cesta najednou ubíhala rychleji …
Projeli jsme kolem Invalidovny a zanedlouho jsme byli u Eiffelovky. Tady ale nastal problém – volný byl jen jeden stojan na kolo a jinou kolárnu jsme nemohli najít. Nakonec se místo uvolnilo.Eiffelovka je krásná… Vzdušná ocelová konstrukce, dívat se na ní i stát přímo pod ní je fakt zážitek. Je neuvěřitelné, že Pařížané tuto věž zpočátku ani nechtěli a masivně proti ní protestovali, že údajně zohyzdí město. Tato přes 300 m vysoká věž byla postavena v roce 1889 u příležitosti stoleté výstavy a do roku 1910 měla být stržena. Lidé si ji ale brzy tak oblíbili, že věž směla v Paříži zůstat. Dnes se stala symbolem Paříže i Francie vůbec. Škoda že Kaplického knihovna v Praze taky nedostala šanci…
Za chvíli jsme doplnili vodu v blízké restauraci (ve Francii nám všude bez problémů dali do petky chlazenou vodu z výčepu), půjčujeme si nové kolo a jedeme dál k soše svobody. Vidíme ji ale jen zezadu, pak už musíme zase hledat přesedlávací místo. Volný by opět jen jeden stojan, ale už jsme vymysleli, že můžeme kola vracet postupně a půjčit si to stejné… Míříme nahoru k Vítěznému oblouku. Ocitáme se na velikém kruháči, díváme se chvilku na oblouk… Ale už nás tlačí čas, měli bychom vracet kolo a nemůžeme najít žádné stojany. Ani cestou jsme žádný nepotkali. Smiřujeme se s tím, že každý budeme doplácet euro a jedeme směrem k Louvru s nadějí, že cestou kola bude kde vrátit, aby těch eur nebylo víc. Stavíme se ve stánku s turistickými informacemi, kde dostáváme mapu všech přesedlávacích bodů v Paříži. Je jich spousta, i kolem vítězného oblouky byly, ale v jiných uličkách než kudy jsme jeli.Cestou k Louvru potkáváme Egyptskou stélu, další vítězný oblouk. Všechny tyto monumenty jsou v jedné přímce propojené širokým bulvárem, takže je skrze druhý oblouk vidět první oblouk i stéla. Chvilku se procházíme kolem Louvru, prohlížíme si skleněné pyramidy a zanedlouho vyrážíme směrem k nádraží.
Cestou se stavíme v čínské restauraci na jídlo a na internet. Čekali jsme, že po Evropě sem tam najdeme nezaheslovanou wifi síť, ale zatím se nedaří a tak vždycky musíme pro heslo někam do kavárny a podobně. Hledáme na zítřek spojení do Mont Saint Michel a na dnešek spojení někam za Paříž „na mez“, kde dnes postavíme stan a odkud se ráno stihneme vrátit na vlak…
V Paříži na nádraží chci získat informace ohledně naší další cesty – spojení do Švýcarska, jestli vlak do Mont Saint Michel někde cestou staví a podobně. Na přepážce jsme strávila asi 45 minut, a přesto jsem se nedozvěděla vůbec nic.
Jezdit po Francii vlakem delší vzdálenosti se jeví jako nadlidský úkol… Na hlavních trasách jezdí TGV a získat na ně rezervaci na poslední chvíli je téměř nemožné, na nádraží se obvykle dozvíme, že rezervace k jízdence interrail jsou na min. 3 dny vyprodané nebo že vlak je úplně obsazený.
Nasedáme na vlak do Chartres a vystupujeme ve městečku Rambouillet. Je malé a okolo jsou lesíky. Protože počasí vypadá dobře, ani nestavíme stan a spíme někde na poli za městečkem.
čtvrtek 29. července 2010
Den 3. - čtvrtek 29. 7. 2010
Byla asi půlnoc a do odjezdu nám zbývalo ještě cca 5 hodin. Navrhovala jsem projít se po nočním Bruselu, kombinace únavy a deště nás ale přesvědčila ke strávení noci na nádraží. Dole v čekárně bylo moc bezdomovců, opilců a podobných existencí, takže se nás šest Čechů přesunulo přímo na nástupiště, kde vylo o trochu chladněji, ale úplný klid. Část nás spala, zbytek hlídal. Když šel Kapy dolů do haly sehnat vodu, chtěl po něm nějaký policista jízdenku. Oba prý uměli anglicky tak stejně špatně, Kapy mu říkal, že má jízdenku nahoře v baťohu a na otázku kam má koupenou jízdenku se snažil vysvětlit, že do celé Evropy. Policista nechápavě koukal a pak se šel raději věnovat nějakému opilci.
Ve vlaku nám průvodčí řekl, že musíme zaplatit příplatek 15 € na osobu a můžeme jet. Moc nechápal, proč nám rezervaci za nic na světě nechtěli prodat na kase, kde by to prý bylo o 5 € levnější. Také jsme se s údivem dozvěděli, že vlak staví v Paříži v sedm ráno, což se na nádraží snad ani nedalo zjistit. Chtěla jsem tedy zůstat rovnou v Paříži, ale Kapy chtěl jet co nejdál, když poplatek byl stejný do jakékoliv zastávky. Nakonec jsme se shodli, že bude fajn si trochu oddechnout od velkých měst, vykoupat se v moři a do Paříže přijet odpočatí.
Ve vlaku jsme se celkem prospali, akorát jsme si několikrát museli přesednout kvůli lidem, kteří měli místenky. Pořád jsme ale měli kde sedět. Vystoupili jsme v Narbonne a pak jsme ještě popojeli do malého městečka Port Nouvelle, kde jsme se váleli na pláži a trošku si užívali moře (mohlo být teplejší…). Hezky jsme si odpočinuli, ale trochu nám vadil vítr, který pořád honil jemný písek po pláži. Asi ho budeme vyklepávat z věcí celý měsíc…
Večer jsem šla s notebookem hledat wifinu a zjišťovat nějaké další spoje. S překvapením jsme zjistili, že z Port Nouvelle jede hned dnes noční vlak do Paříže. Sice psali, že je tam povinná rezervace, ale na nádraží už nikdo nebyl, tak jsme se rozhodli nastoupit a zjistit, kolik po nás budou chtít. Nechtěli nic. Vlak byl skoro plný dětí, asi nějaký tábor, ale i pro nás se našly pohodlné sedačky, na kterých jsme se hezky vyspali.
Ve vlaku nám průvodčí řekl, že musíme zaplatit příplatek 15 € na osobu a můžeme jet. Moc nechápal, proč nám rezervaci za nic na světě nechtěli prodat na kase, kde by to prý bylo o 5 € levnější. Také jsme se s údivem dozvěděli, že vlak staví v Paříži v sedm ráno, což se na nádraží snad ani nedalo zjistit. Chtěla jsem tedy zůstat rovnou v Paříži, ale Kapy chtěl jet co nejdál, když poplatek byl stejný do jakékoliv zastávky. Nakonec jsme se shodli, že bude fajn si trochu oddechnout od velkých měst, vykoupat se v moři a do Paříže přijet odpočatí.Ve vlaku jsme se celkem prospali, akorát jsme si několikrát museli přesednout kvůli lidem, kteří měli místenky. Pořád jsme ale měli kde sedět. Vystoupili jsme v Narbonne a pak jsme ještě popojeli do malého městečka Port Nouvelle, kde jsme se váleli na pláži a trošku si užívali moře (mohlo být teplejší…). Hezky jsme si odpočinuli, ale trochu nám vadil vítr, který pořád honil jemný písek po pláži. Asi ho budeme vyklepávat z věcí celý měsíc…
Večer jsem šla s notebookem hledat wifinu a zjišťovat nějaké další spoje. S překvapením jsme zjistili, že z Port Nouvelle jede hned dnes noční vlak do Paříže. Sice psali, že je tam povinná rezervace, ale na nádraží už nikdo nebyl, tak jsme se rozhodli nastoupit a zjistit, kolik po nás budou chtít. Nechtěli nic. Vlak byl skoro plný dětí, asi nějaký tábor, ale i pro nás se našly pohodlné sedačky, na kterých jsme se hezky vyspali.
středa 28. července 2010
Den 2. - středa 28. 7. 2010
V půl páté jsme nastoupili do vláčku do Kolína nad Rýnem. 
Trochu jsme se prospali a před desátou jsme byli na místě. Jenže skoro hodinu jsme se zdrželi s ukládáním batohů. Zavazadlo se mělo uložit do kovového boxu, který měl odjet kamsi do útrob nádraží, a nám měla zůstat magnetická kartička pro vyzvednutí. Jenže naše krosny byly moc dlouhé, tak jsme je museli částečně vybalit a vyházet do boxu… Jenže box nechtěl nikam odjet a místo toho se po pár minutách čekání vždy otevřel a vrátil nám peníze. Chudák drážní zaměstnanec, kterého jsem nakonec přivolala na pomoc, u našeho boxu strávil také dost času, restartoval systém a utěšoval nás, 
že z Kolína nakonec určitě uvidíme víc než tento pekelný stroj. Nakonec jsme všechny věci přeskládali do méně zpupného „portálu“.
Zbavili jsme se krosen a mohli jsme vyrazit za krásami města. Když jsme vyšli z nádraží, stáli jsme přímo před Kolínským dómem, podle některých prospektů nejnavštěvovanější památkou Německa. Dóm byl moc krásný, tatínkovi jsme vyfotili obrovské varhany. Ještě trochu jsme se prošli po Kolíně, moc se nám líbil ještě jeden kostel na románských základech, který byl za války hodně poničen a pak znovu dostavěn. V kryptě, která vypadala původní, bylo místo vyhrazené na tichou modlitbu.
Hodně času jsme strávili u Rýna pozorováním lodí. Nadchla nás originální fontánka – brouzdaliště, která vznikla napuštěním vody na hodně hrbolatý chodník. Člověk přes ni mohl přeskákat po kamenech, které vypadaly jako pozůstatky z nějakého rozpadlého kostela, na některých byly vytesané ornamenty.
Z Kolína jsme pokračovali do Amsterdamu. Ten jsme si ale moc neužili. Cena za nechání krosen ve skříňce se nám zdála moc vysoká a už se blížil večer, tak jsme předpokládali, že se ve městě příliš nezdržíme a vzali jsme krosny s sebou. Naproti nádraží v informačním centru jsme si chtěli jako obvykle vyzvednout plánek města, ale stál 2,50 €, což nám přišlo absurdní. Zpoplatněné byly i veškeré informační brožurky o městě. Ve většině měst bývá obojí zadarmo nebo za symbolickou částku. Zjistili jsme, že v Nizozemí se nesmí spát ve stanu mimo kempy, chvíli jsme uvažovali, že do nějakého zajedeme. V íčku nám poradili, že v blízké knihovně je internet zdarma, tak jsme tam zašli vyhledávat ceny kempů a další spoje. Táhnout se do kempu se nám nakonec už moc nechtělo, a skoro všichni na netu psali, že když se snažili být v Nizozemí přes noc venku, měli problém s policií. Belgie by na tom podle netu měla být líp a ve Francii je prý povoleno spán kdekoliv, kde to není vysloveně zakázáno – a takových míst prý moc není. Nakonec jsme se rozhodli, že na nás Amsterdam neudělal dobrý první dojem a že se zajedeme podívat někam jinam, kde si turistů víc váží a nesnaží se je tolik oškubat :-).
Z Amsterdamu v noci odjíždělo jen minimum vlaků, tak jsme šli zpátky na nádraží, abychom stihli spoj do Bruselu. Z města jsme tedy viděli jen pár loděk, vodních kanálů a z dálky pár coffeeshopů. Na nádraží jsme potkali dvě Češky, maminku s dcerou, které taky jezdily na interrail. Amsterdam se jim líbilo, ale taky jim přišel vyděračský a stěžovaly si na přístup zaměstnanců nádraží, kteří informovali cestují jen velice neochotně. Teď mířily do Paříže přes Brusel, tak jsme měli společnou cestu. Ve vlaku jsme si vyměňovali zkušenosti, jak to v které zemi funguje s jízdenkou interrail, příplatky, kvalitou vlaků atd.
Vystoupili jsme na nádraží Brusel Central a snažili jsme se najít, odkud jezdí vlaky do Paříže. Zjistili jsme, že tam odsud nejezdí, a uklízeč nám poradil, že musíme na nádraží Brusel Midi. Spolu s námi čtyřmi ještě špatně vystoupili další dva kluci z Čech, kteří cestovali na interrail do Barcelony. Takže nás najednou bylo 6 ztracených Čechů :-). Naštěstí mezi těmito nádražími byla hodně frekventovaná doprava příměstských vlaků, takže jsme za chvilku byli na správném nádraží. Měli jsme v úmyslu jet do Paříže rychlovlakem TGV, na který bychom podle prospektů měli připlácet 3€ k naší jízdence. Měl by být v Paříži ráno. Na nádraží nám ale řekli, že jsou tyto rezervace pro zákazníky s interrailem vyprodané asi na 3 dny dopředu a že do Paříže stejně jezdí jen společnost Thalys, kde se za rezervaci připlácí 40 € a poradili nám nějaký spoj lokálkami s pěti přestupy, který by byl v Paříži až odpoledne. I rezervace na TGV na jih Francie, kam měli cestou do Barcelony namířeno kluci, byly vyprodané. Kluci, kteří nejeli s interrailem poprvé, řekli, že prostě nastoupí a uvidí, že to Francouzi většinou moc nehrotí a i kdyby nás vyhodili na další stanici, je to u TGV dost daleko a bude odtamtud lepší spojení než z Bruselu. Nám nakonec přišlo taky lepší být v jednu odpoledne u Středozemního moře než ve čtyři odpoledne v Paříži, kde zase nebudeme mít kde spát, tak jsme se rozhodli nastoupit taky. Maminka s dcerou se rozhodly jet lokálkami do Paříže, protože už měli poslední dny cestu a už se jim několikrát nepodařilo se do Paříže dostat.
Trochu jsme se prospali a před desátou jsme byli na místě. Jenže skoro hodinu jsme se zdrželi s ukládáním batohů. Zavazadlo se mělo uložit do kovového boxu, který měl odjet kamsi do útrob nádraží, a nám měla zůstat magnetická kartička pro vyzvednutí. Jenže naše krosny byly moc dlouhé, tak jsme je museli částečně vybalit a vyházet do boxu… Jenže box nechtěl nikam odjet a místo toho se po pár minutách čekání vždy otevřel a vrátil nám peníze. Chudák drážní zaměstnanec, kterého jsem nakonec přivolala na pomoc, u našeho boxu strávil také dost času, restartoval systém a utěšoval nás, 
že z Kolína nakonec určitě uvidíme víc než tento pekelný stroj. Nakonec jsme všechny věci přeskládali do méně zpupného „portálu“.Zbavili jsme se krosen a mohli jsme vyrazit za krásami města. Když jsme vyšli z nádraží, stáli jsme přímo před Kolínským dómem, podle některých prospektů nejnavštěvovanější památkou Německa. Dóm byl moc krásný, tatínkovi jsme vyfotili obrovské varhany. Ještě trochu jsme se prošli po Kolíně, moc se nám líbil ještě jeden kostel na románských základech, který byl za války hodně poničen a pak znovu dostavěn. V kryptě, která vypadala původní, bylo místo vyhrazené na tichou modlitbu.
Hodně času jsme strávili u Rýna pozorováním lodí. Nadchla nás originální fontánka – brouzdaliště, která vznikla napuštěním vody na hodně hrbolatý chodník. Člověk přes ni mohl přeskákat po kamenech, které vypadaly jako pozůstatky z nějakého rozpadlého kostela, na některých byly vytesané ornamenty.Z Kolína jsme pokračovali do Amsterdamu. Ten jsme si ale moc neužili. Cena za nechání krosen ve skříňce se nám zdála moc vysoká a už se blížil večer, tak jsme předpokládali, že se ve městě příliš nezdržíme a vzali jsme krosny s sebou. Naproti nádraží v informačním centru jsme si chtěli jako obvykle vyzvednout plánek města, ale stál 2,50 €, což nám přišlo absurdní. Zpoplatněné byly i veškeré informační brožurky o městě. Ve většině měst bývá obojí zadarmo nebo za symbolickou částku. Zjistili jsme, že v Nizozemí se nesmí spát ve stanu mimo kempy, chvíli jsme uvažovali, že do nějakého zajedeme. V íčku nám poradili, že v blízké knihovně je internet zdarma, tak jsme tam zašli vyhledávat ceny kempů a další spoje. Táhnout se do kempu se nám nakonec už moc nechtělo, a skoro všichni na netu psali, že když se snažili být v Nizozemí přes noc venku, měli problém s policií. Belgie by na tom podle netu měla být líp a ve Francii je prý povoleno spán kdekoliv, kde to není vysloveně zakázáno – a takových míst prý moc není. Nakonec jsme se rozhodli, že na nás Amsterdam neudělal dobrý první dojem a že se zajedeme podívat někam jinam, kde si turistů víc váží a nesnaží se je tolik oškubat :-).
Z Amsterdamu v noci odjíždělo jen minimum vlaků, tak jsme šli zpátky na nádraží, abychom stihli spoj do Bruselu. Z města jsme tedy viděli jen pár loděk, vodních kanálů a z dálky pár coffeeshopů. Na nádraží jsme potkali dvě Češky, maminku s dcerou, které taky jezdily na interrail. Amsterdam se jim líbilo, ale taky jim přišel vyděračský a stěžovaly si na přístup zaměstnanců nádraží, kteří informovali cestují jen velice neochotně. Teď mířily do Paříže přes Brusel, tak jsme měli společnou cestu. Ve vlaku jsme si vyměňovali zkušenosti, jak to v které zemi funguje s jízdenkou interrail, příplatky, kvalitou vlaků atd.Vystoupili jsme na nádraží Brusel Central a snažili jsme se najít, odkud jezdí vlaky do Paříže. Zjistili jsme, že tam odsud nejezdí, a uklízeč nám poradil, že musíme na nádraží Brusel Midi. Spolu s námi čtyřmi ještě špatně vystoupili další dva kluci z Čech, kteří cestovali na interrail do Barcelony. Takže nás najednou bylo 6 ztracených Čechů :-). Naštěstí mezi těmito nádražími byla hodně frekventovaná doprava příměstských vlaků, takže jsme za chvilku byli na správném nádraží. Měli jsme v úmyslu jet do Paříže rychlovlakem TGV, na který bychom podle prospektů měli připlácet 3€ k naší jízdence. Měl by být v Paříži ráno. Na nádraží nám ale řekli, že jsou tyto rezervace pro zákazníky s interrailem vyprodané asi na 3 dny dopředu a že do Paříže stejně jezdí jen společnost Thalys, kde se za rezervaci připlácí 40 € a poradili nám nějaký spoj lokálkami s pěti přestupy, který by byl v Paříži až odpoledne. I rezervace na TGV na jih Francie, kam měli cestou do Barcelony namířeno kluci, byly vyprodané. Kluci, kteří nejeli s interrailem poprvé, řekli, že prostě nastoupí a uvidí, že to Francouzi většinou moc nehrotí a i kdyby nás vyhodili na další stanici, je to u TGV dost daleko a bude odtamtud lepší spojení než z Bruselu. Nám nakonec přišlo taky lepší být v jednu odpoledne u Středozemního moře než ve čtyři odpoledne v Paříži, kde zase nebudeme mít kde spát, tak jsme se rozhodli nastoupit taky. Maminka s dcerou se rozhodly jet lokálkami do Paříže, protože už měli poslední dny cestu a už se jim několikrát nepodařilo se do Paříže dostat.
úterý 27. července 2010
Den 1. – úterý 27. 7. 2010
Cestou na nádraží se s Kapym špičkujeme, kdo vymyslel takovou ptákovinu a jestli by další týdny válení se na chatě ve Kdyni nebyly taky hezký :-) . 
Ještě si skočím k Oskarovi pro ČiliChilli. Přináším dva výtisky s povzbudivým tématem čísla Dovolená jako peklo :-) . První část cesty – z Prahy na hranice – si musíme zaplatit zvlášť, protože jízdenka Interrail platí do všech Evropských zemí kromě vaší domovské. První úseky cesty nás docela baví, okukujeme krajinu za Prahou a později labské pískovce. Přestupujeme v Děčíně a na hraničním přejezdu Schöna naše jízdenka získává první „zářez“ – musíme vždy vyplňovat vlakem odkud, kam a kdy jedeme. V Bad Schandau čekáme na EC do Hamburku. Jdu na pokladnu zjistit, jestli musíme platit příplatek za vlak vyšší kvality, jak píší v informačních materiálech k jízdence. S radostí se dozvídáme se, že ne. Menší radost ovšem máme v Hamburku. 
Naše plány prohlédnout si večerní Hamburk a v půl jedné pokračovat nočním vlakem do Kolína nad Rýnem nevyšly, protože noční vlaky se musí rezervovat a už tam není ani jedno místečko. Co se dá dělat, pojedeme až v půl páté ráno.
Hamburk je hezké přístavní město. Historické domy a kostely v centru jsou všechny z červených cihel, a přestože se mi na obrázcích cihlová gotika nikdy moc nelíbila, naživo mi přišla opravdu hezká. V Hamburku se čile staví i nové domy, ale i moderní architektura hezky ladí s tou historickou, využívá prvky inspirované přístavem, lodí, vlnami na Labi a často je doplněná i červenými cihlami.
Když se setmělo, rozsvítily se různě po městě modré neony – na moderních budovách, na věžích kostelů, místo některých pouličních lamp, dokonce na ramenech jeřábů…
Na nádraží už se nám tak moc nelíbilo, sedačky byly designované tak, aby se na nich co nejhůř sedělo a aby se na nich hlavně nedalo spát, i z okolí nádraží byly lavičky pečlivě vymýcené. Nejútulnější místo na nádraží nakonec bylo v mekáči, který měl otevřeno nonstop. Dali jsme si kafčo a mohli jsme tam zůstat asi 3 hodiny.
Ještě si skočím k Oskarovi pro ČiliChilli. Přináším dva výtisky s povzbudivým tématem čísla Dovolená jako peklo :-) . První část cesty – z Prahy na hranice – si musíme zaplatit zvlášť, protože jízdenka Interrail platí do všech Evropských zemí kromě vaší domovské. První úseky cesty nás docela baví, okukujeme krajinu za Prahou a později labské pískovce. Přestupujeme v Děčíně a na hraničním přejezdu Schöna naše jízdenka získává první „zářez“ – musíme vždy vyplňovat vlakem odkud, kam a kdy jedeme. V Bad Schandau čekáme na EC do Hamburku. Jdu na pokladnu zjistit, jestli musíme platit příplatek za vlak vyšší kvality, jak píší v informačních materiálech k jízdence. S radostí se dozvídáme se, že ne. Menší radost ovšem máme v Hamburku. 
Naše plány prohlédnout si večerní Hamburk a v půl jedné pokračovat nočním vlakem do Kolína nad Rýnem nevyšly, protože noční vlaky se musí rezervovat a už tam není ani jedno místečko. Co se dá dělat, pojedeme až v půl páté ráno.Hamburk je hezké přístavní město. Historické domy a kostely v centru jsou všechny z červených cihel, a přestože se mi na obrázcích cihlová gotika nikdy moc nelíbila, naživo mi přišla opravdu hezká. V Hamburku se čile staví i nové domy, ale i moderní architektura hezky ladí s tou historickou, využívá prvky inspirované přístavem, lodí, vlnami na Labi a často je doplněná i červenými cihlami.
Když se setmělo, rozsvítily se různě po městě modré neony – na moderních budovách, na věžích kostelů, místo některých pouličních lamp, dokonce na ramenech jeřábů…Na nádraží už se nám tak moc nelíbilo, sedačky byly designované tak, aby se na nich co nejhůř sedělo a aby se na nich hlavně nedalo spát, i z okolí nádraží byly lavičky pečlivě vymýcené. Nejútulnější místo na nádraží nakonec bylo v mekáči, který měl otevřeno nonstop. Dali jsme si kafčo a mohli jsme tam zůstat asi 3 hodiny.
pondělí 26. července 2010
Úvod
Vlastně ani moc rádi vlakem nejezdíme a na adresu Českých drah jsme málokdy pronesli něco pozitivního. O to víc se naši příbuzní spjatí s tímto podnikem divili, že hodláme ve vlaku strávit celý měsíc. Nesehnali jsme parťáky na vysněnou cestu autem po Skandinávii, a tak nás nenapadlo nic ulítlejšího jak strávit měsíc prázdnin, než si koupit jízdenku Interrail na 30 dní po celé Evropě a udělat si menší výlet. 
Vytáhli jsme mapu Evropy a knížku 100 divů světa a začali jsme plánovat… I když slovo plánovat je trochu nadnesené. Stihneme projet Francii, Itálii, Řecko, Turecko, Maďarsko, Polsko a Skandinávii? Podíváme se za sourozenci a kamarády do Londýna a Španělska, nebo tato místa vynecháme, protože jsme tam už byli? Užijeme si cestu, nebo pak nebudeme chtít vlaky a nádraží už nikdy ani vidět? Jaké to bude, cestovat japonským stylem „Přišel, vyfotil, odešel“? Na tyto otázky odpoví příštích 30 dní.
Vytáhli jsme mapu Evropy a knížku 100 divů světa a začali jsme plánovat… I když slovo plánovat je trochu nadnesené. Stihneme projet Francii, Itálii, Řecko, Turecko, Maďarsko, Polsko a Skandinávii? Podíváme se za sourozenci a kamarády do Londýna a Španělska, nebo tato místa vynecháme, protože jsme tam už byli? Užijeme si cestu, nebo pak nebudeme chtít vlaky a nádraží už nikdy ani vidět? Jaké to bude, cestovat japonským stylem „Přišel, vyfotil, odešel“? Na tyto otázky odpoví příštích 30 dní.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)