Ve Stockholmu jsme před půlnocí. Zjišťujeme, že dneska už ze Stockholmu nic nepojede a vlaky do Narviku jezdí jen jednou denně, v šest večer. Nádraží se zavírá, tak jdeme do nejbližšího mekáče. Zjištujeme, že je zde wifina a člověk ani nemusí mít místní simkartu aby se mohl připojit. (V Německu člověk na připojení na wifinu v mekáči člověk mus mít německou simkartu, v Itálii italskou a púodobně). Mekáč u nádraží ale za chvilku taky zavírá. Naštěstí jsme ve Stockohlmu byli nedávno ńa výpravě s našimi rangers, takže por násměsto není neznámeé. Víme, že asi půl hodinky od nádraží poblíž skautské klubovny, kde jsme tehdy přespávali, je hezký kopec s parčíkem, kde jsme měli piknik a čekali na svítání a hned pod ním je nonstop mekáč, kde jsme se ohřívali a snídali rozebírajíc to, že si Maruška spletla svítání s východem slunce :-). I tentokrát nepoeticky dostává přednost mekáč, venku totiž poprchá a navíc bychom rádi na internet, chceme dopsat blog a doplnit na něj fotky. Ráno prší ještě víc, ale do mekáče přišel nějaký bezdomovec a začal tklivě zpívat. Tak strašně, že já, s téměř absolutním hudebním hluchem, jsem prohlásila, že ten liják je určitě míň hrozný než ten zpěv. V dešti vyrážíme na nádraží.
Procházíme kolem Lidlu, kam jsme si během skautské expedice do Stockholmu chodili kupovat tzv. „lebky“ - vážené sladkosti nejrůznějšího druhu. Mezi těmi všemi dobrými druhy nás tehdy zaujaly slané černé lékořicové lebky, které podle nás chutnají jako hnůj a nevěřímě, že to někdo může dobrovolně jíst. Naši švédští kamarádi nás ale vyvedli z omylu, lebky před našimi užaslými zraky zkonzumovali nejen dobrovolněm, ale i s chutí, a navíc tuto exhibici doplnili přednáškou o tom, že slaná lékořice je švédská specialita, zatímceo celý svět ji tupě jí nasladko, oni jediní přišli se skvělým nápadem ji osolit. Tentokrát je ale lidl bohužel ještě zavřený. „Lebky“ si nakonec kupujeme na nádaží, ale jsou podstatně dražší než v Lidlu.
Protože jsme si Stockholm nedávno prohlédli poměrně podrobně, vyrazili jsme vláčkem na sever do menšího městečka, kde jsme se usadili u jezera, uvařili si, odpočívali, váleli se, koukali na vlnky a okolní lesíky. Kapy pak šel nakoupit, vykoupal se v jezeře, četl si... a já jsem chrněla a chrněla :-). Myslím, že jsem kompletně dospala chybějících osm hodin z předcházející noci.
Večer nastupujeme na noční vlak do Narviku. Tentokrát máme rezervaci, na nádraží ve stockholmu nás totiž upozornilim že pokud si nezarezervujeme místa k sezení za 34 švédských korunn, mohlo by na nás zbýt jen místo v drahých lůžkových vozech.
Žádné komentáře:
Okomentovat