V Srbsku jsme viděli neobvyklou mašinku - po kolejích jel traktor, který za sebou táhl 3 cisterny :-). Jedeme jubilejním, 50. vlakem na naší cestě. V kupé z Bělehradu bylo veselo, jeli jsme s 1í letou Australankou, která je na šestiměsíční cestě po Evropě. Sama. Toto je u Australanů docela běžné, že si o rok oddálí začátek studia na vysoké škole a jedou na delší dobu do světa, jezdí se špatně sbalenou krosnou a spí po hostelech a kempech. Psak ve vlaku byli dva Bulhaři a srbský děda s asi 25 letým klukem, kteří jeli do Istambulu, prý dělat nějaký byznys. Kupé bylo pro šest, tak mladý Srb napřed stál na chodbičce. Za chvíli ale vyndal limonádu a kelímky a všem nabídl, takže se se všemi skamarádil a pak jsme se zmáčkli, takže si taky sedl. Bulhaři si v Srbsku koupili karton cigaret a vypadalo to, že ho chtějí za cestu vykouřit. Chodili kouřit na chodbičku, takže jsme si vždycky mezi tím natáhli nohy na jejich sedačku. Dědovi jsme ukázali trasu naší cesty, tak povídal mladýmu: My si myslíme, že jedeme přes půl světa, když jedeme z Bělehradu do Istambulu a oni projedou celou Evropu. Hlášce jsme rozuměli, srbština je celkem podobá češtině. Děda za chvíii ale začal hořekovat, že jsme se ani nezastavili v srbsku, a jak je to tam krásný.
Vláček jel krokem, motorová mašina dělala kravál a vypouštěla oblaka černýho dýmu, že by se člověk při dívání z okna málem udusil, takže jsem měla občas pocit, že nás taky táhne traktor.
V Bulharsku sjme viděli spoustu domů na spadnutí, probořené střechy, polorozpadlé zdi....
V Sofii jsme přestupovali na vlak do Istambulu. Nějaký děda an nádraží tvrdil, že musíme mít rezervaci za 10 € a chtěl nám ji prodat, ale to tvrdí všude a většinou rezervace není třeba, tak jsme si jí nekoupili a prostě jsme nastoupili. Průvodčí po nás žádnou rezervaci nechtěl, stačí mu Interrail.
Žádné komentáře:
Okomentovat