Den 5 . - sobota 31. červenec 2010

Ráno se vracíme do Paříže a nastupujeme na tajemný „expres do Bradavic“. K tomuto názvu nás inspirovala moje sestra, které obrázky Mont San Michel připomínají bradavickou školu z Harryho Pottera. „Tajemný expres“ nám přišel tajemný proto, že odjížděl ze zapadlého místa nádraží a na rozdíl od jiných vlaků se nám nepodařilo zjistit, kudy jede a kde zastavuje, a to ani na nádraží ani na internetu, přestože u jiných vlakům tato informace na internetových stránkách německých drah db.de k dispozici. (Tyto stránky nám na vyhledávání evropských spojů přijdou lepší než český idos, lze přes ně i najít seznam vlaků, které odjíždějí z určitého nádraží do všech směrů, což je pro náš způsob cestování výhodné.) I na tento vlak měla být povinná rezervace, ale po předchozích zkušenostech už jsme se ani nepokoušeli si ji obstarat. Prošlo to, ani jsme nic nemuseli doplácet.
Ve vlaku byla jedna hyperaktivní a hyperkomunikativní francouzská babča, která si neustále musela s někým povídat, nejprve o tom proč nemá rezervaci a jak to má udělat aby si sedla, pak si přisedla k páru z Koreje a všem říkala „Podívejte se – Korejec si zašívá batoh… A jeho slečna si zatím čte. To svět neviděl!“ Za chvíli zase spustila: „ Všichni se podívejte – tamten pán si vyndal sendvič! A teď ho jí! To je ale legrace“. A za moment: „to je ale roztomilá holčička. A už vystupuje, to je ale škoda. Pozor, pozor, já se s ní musím rozloučit“. „Korejec si píše deník na papír. No teda, v dnešní době… To je teda high-tech…“
V Grandville vlak končil a museli jsme přestoupit na autobus. Spadal ale také pod francouzské dráhy (SNCF), takže nám tam platil interrail. Při přestupu Kapy zjistil, že si ve vlaku zapomněl celtu, tak se pro ni běžel vrátit a já jsem se zatím autobusákovi snažila francouzsky vysvětlit, kam šel. Když Kapy vyzvedával krosnu, začal se vlak rozjíždět. Naštěstí se mu podařilo klepáním na dveře na sebe upozornit venku stojícího výpravčího, který soupravu zastavil. V šest večer jede autobus zpět, a protože nikam mezitím neodjíždí, mohli jsme si v něm nechat krosny.
Autobus nás zavezl přímo k bráně Mont Saint Michel. Toto městečko vypadá jako velký kamenný dort… Nebo jako zámek z Disneyho pohádek… Nebo jako už zmiňované Bradavice. Městečko je vystavěno na malém skalnatém ostrůvku, který je ale ostrůvkem jen někdy. Moře okolo je hodně mělké, takže když je velký odliv, nechalo se k Mont San Michel dojít po souši. Dnes je postavená hráz, která spojuje ostrov s pevninou. Po ní přijíždějí spousty autobusů a aut; Mont Saint Michel navštíví ročně asi milion turistů. V první chvíli jsme měli pocit, že celý milion přijel najednou :-) , v úzké uličce za branou se nedalo hnout a byli jsme unášeni davem mezi stánky se suvenýry. Po několika minutách se nám podařilo z hlavní uličky odbočit na nějakou vedlejší, kde bylo méně lidí. Chvíli jsme se potulovali po tomto kamenném království, dali jsme si svačinu s krásným výhledem a časem jsme dorazili na vrchol hory k branám kláštera. Potěšilo nás, že vstup je pro mladé občany EU do 25 let zdarma. (Jak jsem se později dozvěděla, je pro tuto skupinu vstup zdarma i do mnoha památek v Paříži, např. do Louvru).
Po klášteře se člověk buď může pohybovat sám, nebo se může připojit k některé z prohlídek v různých jazycích. Dohnali jsme anglickou prohlídku, která začala před několika minutami. Prošli jsme si kostel sv. archanděla Michaela, který má dvě části – nižší románskou a vyšší gotickou. Románský kostel nebyl dostavěn, protože došly peníze, a když o nějaké to století později peníze zase byly, rozhodlo se, že se zbytek kostela dostaví za pomoci nejnovější technologie – gotických lomených oblouků. Klášter vznikl na místě, které podle legendy označil archanděl Michael, když se v 8. století zjevil biskupovi Aubertu z Avranches. Součástí Mont Saint Michel byly také prostory pro poutníky. Ti chudí dostali polévku a skromnou jizbu, bohatí poutníci byly ubytování v honosné místnosti. Jako každý klášter měl i tento svůj rajský dvůr, protože pod ním ale byly další patra kláštera, neměli tam živé rostliny a byl pouze vyzdoben květinami vytesanými z kamene. Dnes je rajský dvůr osázen zelení, ale strop v místnostech pod ním je celý vlhký a zelený. Průvodkyně poznamenala: „mniši tenkrát byli chytřejší než my dnes“.
Průvodkyně nám také opakovaně ukazovala, jak promyšlená byla architektura kláštera z pohledu praktického i symbolického. Například hned za sebou následovaly místnosti nemocnice, pohřební kaple a krypty, kam se lidé pochovávali do zdi. Zároveň poslední místnost byla orientovaná na východ, stranu, která symbolizuje zmrtvýchvstání (proto oltáře kostelů bývají orientovány na východ). Podobně celková výstavba kláštera symbolizuje středověké rozvrstvení společnosti. Spodní patra byla určena pro chudé poutníky - prostý lid, střední pro poutníky z řad šlechty a nejvyšší pak pro vrstvu duchovenstva – pro mnichy. Úplně nejvýše je pak umístěn chrám.
Po prohlídce jsme si udělali malou procházku po mořském dně, občas jsme brodili potůčky a říčky přílivu.
Zjistili jsme, že rozumný spoj z Paříže směrem do Švýcarska jede brzy ráno a báli jsme se, že kdybychom jeli zase spát někam do lesa za Paříž, nestihli bychom se včas vrátit. Přesunuli jsme se na správné nádraží pěšky (abychom tím zkrátili čas, který tam budeme muset strávit). Paříž nemá žádné centrální nádraží, ale prstenec menších nádraží a z každého vyjíždějí vlaky jiným směrem. Nějak jsme si uvědomili, že hrozně málo jíme, pijeme a spíme a už jsme začínali být vyřízení. Budeme na sebe muset být hodnější :-) . Začali jsme tím, že jsem vyrazila najít nějaký fastfood a přinést něco k jídlu. Kapy zatím čekal s krosnami na nádraží. Musela jsem jít celkem daleko, než jsem na nějaký fastfood narazila. Vybrala jsem Quality burger a doufala, že hamburger bude lepší než ten poslední z mekáče. Řetězec ale kvalitu stravování bral až moc vážně. Když jsem jídlo pro oba zaplatila a poprosila o sáček nebo tašku, mladík za kasou mi oznámil, že nic nedostanu, protože podle politiky podniku má zákazník jídlo sníst hezky u stolku a ne s ním běhat po městě. Žádné přemlouvání a vysvětlování mi nepomohlo, řekl mi, že mi prostě sáček nedá, protože je sledován kamerami. (Asi by přišel o prémie). Tak jsem holt vzala hromadu krabiček a kelímků a snažila se je dopravit na 20 minut vzdálené nádraží. To bylo dobrodružství na další stránku, po několika drobných epizodách se podařilo… Jen co jsem došla na nádraží, ani jsem si nesedla, zaměstnanec nás vyhodil, že se nádraží zavírá… Našli jsme si místo před nádražím, kde jsme se najedli, ještě jsme si uvařili čínskou nudlovku a pak už nám do odjezdu vlaku zbývalo jen pár hodin.
Na nádraží jsme také potkali italského dědulu s poutnickou holí a mušlí svatého Jakuba na cestě do Santiaga de Compostella.

Den 4. - pátek 30. 7. 2010

Je ráno a my odpočatí vystupujeme v Paříži. Ideální stav. Úschovna zavazadel je ještě dražší než v Amsterdamu, obě krosny nacpeme do velké skříňky skoro za 10€. Co se dá dělat, kdybychom chodili po Paříži s krosnou, vůbec bychom si to neužili. Alespoň že ten plán města je zdarma :-) .
WC na nádraží bylo ještě zavřené, tak jsme si došli do mekáče. Nějak se mi podařilo si přivřít prsty do dveří, au, au, ještě ke všemu byly hrozně velké a těžké a chvíli mi nešly otevřít, takže hosté měli snídani zpestřenou o můj srdceryvný řev…
Z tohoto nešťastného místa jsme pokračovali při řece k Chrámu Matky boží v Paříži. Viděli jsme chrliče, Esmeraldu suplovaly žebrající cikánky, jen Quasimodo chyběl, asi se skrýval někde na ochoze.
Před katedrálou probíhala nějaká reklamní akce, takže jsme dostali energetický nápoj. Docela bodnul :-) . Pak jsme šli prozkoumávat místní supermarket, skoro všechno nám přišlo drahé až na camembert a bagetu. Takže jsme si dali v Lucemburské zahradě svačinku s prvním výhledem na Eiffelovku. Vykukovala kdesi daleko za stromy. Po sváče jsme vyrazili, že se k ní přiblížíme. V průběhu cesty jsme si uvědomili měřítko plánu města… Šli jsme a šli a pořád jsme tam nebyli. Cestou náš pohled padl na stojan s koly k půjčení. Zjistili jsme, že po zaplacení 1 Eura kreditkou si je můžeme půjčovat a vracet na jakýkoliv stojan v Paříži. Půl hodiny můžeme jezdit zadarmo a pak se platí euro za další půlhodinu a pak čím dál tím víc… Systém je tedy nastaven na to, aby člověk kolo co nejrychleji vrátil. (Na lístku, který nám z automatu vypadl, je i adresa www.velib.paris.fr , kde případní zájemci pravděpodobně najdou další informace o tomto systému). Trvalo nám docela dlouho, než jsme si půjčili první kolo, ale pak to bylo moc fajn, cesta najednou ubíhala rychleji … Projeli jsme kolem Invalidovny a zanedlouho jsme byli u Eiffelovky. Tady ale nastal problém – volný byl jen jeden stojan na kolo a jinou kolárnu jsme nemohli najít. Nakonec se místo uvolnilo.
Eiffelovka je krásná… Vzdušná ocelová konstrukce, dívat se na ní i stát přímo pod ní je fakt zážitek. Je neuvěřitelné, že Pařížané tuto věž zpočátku ani nechtěli a masivně proti ní protestovali, že údajně zohyzdí město. Tato přes 300 m vysoká věž byla postavena v roce 1889 u příležitosti stoleté výstavy a do roku 1910 měla být stržena. Lidé si ji ale brzy tak oblíbili, že věž směla v Paříži zůstat. Dnes se stala symbolem Paříže i Francie vůbec. Škoda že Kaplického knihovna v Praze taky nedostala šanci…
Za chvíli jsme doplnili vodu v blízké restauraci (ve Francii nám všude bez problémů dali do petky chlazenou vodu z výčepu), půjčujeme si nové kolo a jedeme dál k soše svobody. Vidíme ji ale jen zezadu, pak už musíme zase hledat přesedlávací místo. Volný by opět jen jeden stojan, ale už jsme vymysleli, že můžeme kola vracet postupně a půjčit si to stejné… Míříme nahoru k Vítěznému oblouku. Ocitáme se na velikém kruháči, díváme se chvilku na oblouk… Ale už nás tlačí čas, měli bychom vracet kolo a nemůžeme najít žádné stojany. Ani cestou jsme žádný nepotkali. Smiřujeme se s tím, že každý budeme doplácet euro a jedeme směrem k Louvru s nadějí, že cestou kola bude kde vrátit, aby těch eur nebylo víc. Stavíme se ve stánku s turistickými informacemi, kde dostáváme mapu všech přesedlávacích bodů v Paříži. Je jich spousta, i kolem vítězného oblouky byly, ale v jiných uličkách než kudy jsme jeli.
Cestou k Louvru potkáváme Egyptskou stélu, další vítězný oblouk. Všechny tyto monumenty jsou v jedné přímce propojené širokým bulvárem, takže je skrze druhý oblouk vidět první oblouk i stéla. Chvilku se procházíme kolem Louvru, prohlížíme si skleněné pyramidy a zanedlouho vyrážíme směrem k nádraží.
Cestou se stavíme v čínské restauraci na jídlo a na internet. Čekali jsme, že po Evropě sem tam najdeme nezaheslovanou wifi síť, ale zatím se nedaří a tak vždycky musíme pro heslo někam do kavárny a podobně. Hledáme na zítřek spojení do Mont Saint Michel a na dnešek spojení někam za Paříž „na mez“, kde dnes postavíme stan a odkud se ráno stihneme vrátit na vlak…
V Paříži na nádraží chci získat informace ohledně naší další cesty – spojení do Švýcarska, jestli vlak do Mont Saint Michel někde cestou staví a podobně. Na přepážce jsme strávila asi 45 minut, a přesto jsem se nedozvěděla vůbec nic.
Jezdit po Francii vlakem delší vzdálenosti se jeví jako nadlidský úkol… Na hlavních trasách jezdí TGV a získat na ně rezervaci na poslední chvíli je téměř nemožné, na nádraží se obvykle dozvíme, že rezervace k jízdence interrail jsou na min. 3 dny vyprodané nebo že vlak je úplně obsazený.
Nasedáme na vlak do Chartres a vystupujeme ve městečku Rambouillet. Je malé a okolo jsou lesíky. Protože počasí vypadá dobře, ani nestavíme stan a spíme někde na poli za městečkem.

Den 3. - čtvrtek 29. 7. 2010

Byla asi půlnoc a do odjezdu nám zbývalo ještě cca 5 hodin. Navrhovala jsem projít se po nočním Bruselu, kombinace únavy a deště nás ale přesvědčila ke strávení noci na nádraží. Dole v čekárně bylo moc bezdomovců, opilců a podobných existencí, takže se nás šest Čechů přesunulo přímo na nástupiště, kde vylo o trochu chladněji, ale úplný klid. Část nás spala, zbytek hlídal. Když šel Kapy dolů do haly sehnat vodu, chtěl po něm nějaký policista jízdenku. Oba prý uměli anglicky tak stejně špatně, Kapy mu říkal, že má jízdenku nahoře v baťohu a na otázku kam má koupenou jízdenku se snažil vysvětlit, že do celé Evropy. Policista nechápavě koukal a pak se šel raději věnovat nějakému opilci.
Ve vlaku nám průvodčí řekl, že musíme zaplatit příplatek 15 € na osobu a můžeme jet. Moc nechápal, proč nám rezervaci za nic na světě nechtěli prodat na kase, kde by to prý bylo o 5 € levnější. Také jsme se s údivem dozvěděli, že vlak staví v Paříži v sedm ráno, což se na nádraží snad ani nedalo zjistit. Chtěla jsem tedy zůstat rovnou v Paříži, ale Kapy chtěl jet co nejdál, když poplatek byl stejný do jakékoliv zastávky. Nakonec jsme se shodli, že bude fajn si trochu oddechnout od velkých měst, vykoupat se v moři a do Paříže přijet odpočatí.
Ve vlaku jsme se celkem prospali, akorát jsme si několikrát museli přesednout kvůli lidem, kteří měli místenky. Pořád jsme ale měli kde sedět. Vystoupili jsme v Narbonne a pak jsme ještě popojeli do malého městečka Port Nouvelle, kde jsme se váleli na pláži a trošku si užívali moře (mohlo být teplejší…). Hezky jsme si odpočinuli, ale trochu nám vadil vítr, který pořád honil jemný písek po pláži. Asi ho budeme vyklepávat z věcí celý měsíc…
Večer jsem šla s notebookem hledat wifinu a zjišťovat nějaké další spoje. S překvapením jsme zjistili, že z Port Nouvelle jede hned dnes noční vlak do Paříže. Sice psali, že je tam povinná rezervace, ale na nádraží už nikdo nebyl, tak jsme se rozhodli nastoupit a zjistit, kolik po nás budou chtít. Nechtěli nic. Vlak byl skoro plný dětí, asi nějaký tábor, ale i pro nás se našly pohodlné sedačky, na kterých jsme se hezky vyspali.

Den 2. - středa 28. 7. 2010

V půl páté jsme nastoupili do vláčku do Kolína nad Rýnem. Trochu jsme se prospali a před desátou jsme byli na místě. Jenže skoro hodinu jsme se zdrželi s ukládáním batohů. Zavazadlo se mělo uložit do kovového boxu, který měl odjet kamsi do útrob nádraží, a nám měla zůstat magnetická kartička pro vyzvednutí. Jenže naše krosny byly moc dlouhé, tak jsme je museli částečně vybalit a vyházet do boxu… Jenže box nechtěl nikam odjet a místo toho se po pár minutách čekání vždy otevřel a vrátil nám peníze. Chudák drážní zaměstnanec, kterého jsem nakonec přivolala na pomoc, u našeho boxu strávil také dost času, restartoval systém a utěšoval nás, že z Kolína nakonec určitě uvidíme víc než tento pekelný stroj. Nakonec jsme všechny věci přeskládali do méně zpupného „portálu“.
Zbavili jsme se krosen a mohli jsme vyrazit za krásami města. Když jsme vyšli z nádraží, stáli jsme přímo před Kolínským dómem, podle některých prospektů nejnavštěvovanější památkou Německa. Dóm byl moc krásný, tatínkovi jsme vyfotili obrovské varhany. Ještě trochu jsme se prošli po Kolíně, moc se nám líbil ještě jeden kostel na románských základech, který byl za války hodně poničen a pak znovu dostavěn. V kryptě, která vypadala původní, bylo místo vyhrazené na tichou modlitbu. Hodně času jsme strávili u Rýna pozorováním lodí. Nadchla nás originální fontánka – brouzdaliště, která vznikla napuštěním vody na hodně hrbolatý chodník. Člověk přes ni mohl přeskákat po kamenech, které vypadaly jako pozůstatky z nějakého rozpadlého kostela, na některých byly vytesané ornamenty.
Z Kolína jsme pokračovali do Amsterdamu. Ten jsme si ale moc neužili. Cena za nechání krosen ve skříňce se nám zdála moc vysoká a už se blížil večer, tak jsme předpokládali, že se ve městě příliš nezdržíme a vzali jsme krosny s sebou. Naproti nádraží v informačním centru jsme si chtěli jako obvykle vyzvednout plánek města, ale stál 2,50 €, což nám přišlo absurdní. Zpoplatněné byly i veškeré informační brožurky o městě. Ve většině měst bývá obojí zadarmo nebo za symbolickou částku. Zjistili jsme, že v Nizozemí se nesmí spát ve stanu mimo kempy, chvíli jsme uvažovali, že do nějakého zajedeme. V íčku nám poradili, že v blízké knihovně je internet zdarma, tak jsme tam zašli vyhledávat ceny kempů a další spoje. Táhnout se do kempu se nám nakonec už moc nechtělo, a skoro všichni na netu psali, že když se snažili být v Nizozemí přes noc venku, měli problém s policií. Belgie by na tom podle netu měla být líp a ve Francii je prý povoleno spán kdekoliv, kde to není vysloveně zakázáno – a takových míst prý moc není. Nakonec jsme se rozhodli, že na nás Amsterdam neudělal dobrý první dojem a že se zajedeme podívat někam jinam, kde si turistů víc váží a nesnaží se je tolik oškubat :-). Z Amsterdamu v noci odjíždělo jen minimum vlaků, tak jsme šli zpátky na nádraží, abychom stihli spoj do Bruselu. Z města jsme tedy viděli jen pár loděk, vodních kanálů a z dálky pár coffeeshopů. Na nádraží jsme potkali dvě Češky, maminku s dcerou, které taky jezdily na interrail. Amsterdam se jim líbilo, ale taky jim přišel vyděračský a stěžovaly si na přístup zaměstnanců nádraží, kteří informovali cestují jen velice neochotně. Teď mířily do Paříže přes Brusel, tak jsme měli společnou cestu. Ve vlaku jsme si vyměňovali zkušenosti, jak to v které zemi funguje s jízdenkou interrail, příplatky, kvalitou vlaků atd.
Vystoupili jsme na nádraží Brusel Central a snažili jsme se najít, odkud jezdí vlaky do Paříže. Zjistili jsme, že tam odsud nejezdí, a uklízeč nám poradil, že musíme na nádraží Brusel Midi. Spolu s námi čtyřmi ještě špatně vystoupili další dva kluci z Čech, kteří cestovali na interrail do Barcelony. Takže nás najednou bylo 6 ztracených Čechů :-). Naštěstí mezi těmito nádražími byla hodně frekventovaná doprava příměstských vlaků, takže jsme za chvilku byli na správném nádraží. Měli jsme v úmyslu jet do Paříže rychlovlakem TGV, na který bychom podle prospektů měli připlácet 3€ k naší jízdence. Měl by být v Paříži ráno. Na nádraží nám ale řekli, že jsou tyto rezervace pro zákazníky s interrailem vyprodané asi na 3 dny dopředu a že do Paříže stejně jezdí jen společnost Thalys, kde se za rezervaci připlácí 40 € a poradili nám nějaký spoj lokálkami s pěti přestupy, který by byl v Paříži až odpoledne. I rezervace na TGV na jih Francie, kam měli cestou do Barcelony namířeno kluci, byly vyprodané. Kluci, kteří nejeli s interrailem poprvé, řekli, že prostě nastoupí a uvidí, že to Francouzi většinou moc nehrotí a i kdyby nás vyhodili na další stanici, je to u TGV dost daleko a bude odtamtud lepší spojení než z Bruselu. Nám nakonec přišlo taky lepší být v jednu odpoledne u Středozemního moře než ve čtyři odpoledne v Paříži, kde zase nebudeme mít kde spát, tak jsme se rozhodli nastoupit taky. Maminka s dcerou se rozhodly jet lokálkami do Paříže, protože už měli poslední dny cestu a už se jim několikrát nepodařilo se do Paříže dostat.

Den 1. – úterý 27. 7. 2010

Cestou na nádraží se s Kapym špičkujeme, kdo vymyslel takovou ptákovinu a jestli by další týdny válení se na chatě ve Kdyni nebyly taky hezký :-) . Ještě si skočím k Oskarovi pro ČiliChilli. Přináším dva výtisky s povzbudivým tématem čísla Dovolená jako peklo :-) . První část cesty – z Prahy na hranice – si musíme zaplatit zvlášť, protože jízdenka Interrail platí do všech Evropských zemí kromě vaší domovské. První úseky cesty nás docela baví, okukujeme krajinu za Prahou a později labské pískovce. Přestupujeme v Děčíně a na hraničním přejezdu Schöna naše jízdenka získává první „zářez“ – musíme vždy vyplňovat vlakem odkud, kam a kdy jedeme. V Bad Schandau čekáme na EC do Hamburku. Jdu na pokladnu zjistit, jestli musíme platit příplatek za vlak vyšší kvality, jak píší v informačních materiálech k jízdence. S radostí se dozvídáme se, že ne. Menší radost ovšem máme v Hamburku. Naše plány prohlédnout si večerní Hamburk a v půl jedné pokračovat nočním vlakem do Kolína nad Rýnem nevyšly, protože noční vlaky se musí rezervovat a už tam není ani jedno místečko. Co se dá dělat, pojedeme až v půl páté ráno.
Hamburk je hezké přístavní město. Historické domy a kostely v centru jsou všechny z červených cihel, a přestože se mi na obrázcích cihlová gotika nikdy moc nelíbila, naživo mi přišla opravdu hezká. V Hamburku se čile staví i nové domy, ale i moderní architektura hezky ladí s tou historickou, využívá prvky inspirované přístavem, lodí, vlnami na Labi a často je doplněná i červenými cihlami. Když se setmělo, rozsvítily se různě po městě modré neony – na moderních budovách, na věžích kostelů, místo některých pouličních lamp, dokonce na ramenech jeřábů…
Na nádraží už se nám tak moc nelíbilo, sedačky byly designované tak, aby se na nich co nejhůř sedělo a aby se na nich hlavně nedalo spát, i z okolí nádraží byly lavičky pečlivě vymýcené. Nejútulnější místo na nádraží nakonec bylo v mekáči, který měl otevřeno nonstop. Dali jsme si kafčo a mohli jsme tam zůstat asi 3 hodiny.

Úvod

Vlastně ani moc rádi vlakem nejezdíme a na adresu Českých drah jsme málokdy pronesli něco pozitivního. O to víc se naši příbuzní spjatí s tímto podnikem divili, že hodláme ve vlaku strávit celý měsíc. Nesehnali jsme parťáky na vysněnou cestu autem po Skandinávii, a tak nás nenapadlo nic ulítlejšího jak strávit měsíc prázdnin, než si koupit jízdenku Interrail na 30 dní po celé Evropě a udělat si menší výlet. Vytáhli jsme mapu Evropy a knížku 100 divů světa a začali jsme plánovat… I když slovo plánovat je trochu nadnesené. Stihneme projet Francii, Itálii, Řecko, Turecko, Maďarsko, Polsko a Skandinávii? Podíváme se za sourozenci a kamarády do Londýna a Španělska, nebo tato místa vynecháme, protože jsme tam už byli? Užijeme si cestu, nebo pak nebudeme chtít vlaky a nádraží už nikdy ani vidět? Jaké to bude, cestovat japonským stylem „Přišel, vyfotil, odešel“? Na tyto otázky odpoví příštích 30 dní.