Ve vlaku byla jedna hyperaktivní a hyperkomunikativní francouzská babča, která si neustále musela s někým povídat, nejprve o tom proč nemá rezervaci a jak to má udělat aby si sedla, pak si přisedla k páru z Koreje a všem říkala „Podívejte se – Korejec si zašívá batoh… A jeho slečna si zatím čte. To svět neviděl!“ Za chvíli zase spustila: „ Všichni se podívejte – tamten pán si vyndal sendvič! A teď ho jí! To je ale legrace“. A za moment: „to je ale roztomilá holčička. A už vystupuje, to je ale škoda. Pozor, pozor, já se s ní musím rozloučit“. „Korejec si píše deník na papír. No teda, v dnešní době… To je teda high-tech…“
V Grandville vlak končil a museli jsme přestoupit na autobus. Spadal ale také pod francouzské dráhy (SNCF), takže nám tam platil interrail. Při přestupu Kapy zjistil, že si ve vlaku zapomněl celtu, tak se pro ni běžel vrátit a já jsem se zatím autobusákovi snažila francouzsky vysvětlit, kam šel. Když Kapy vyzvedával krosnu, začal se vlak rozjíždět. Naštěstí se mu podařilo klepáním na dveře na sebe upozornit venku stojícího výpravčího, který soupravu zastavil. V šest večer jede autobus zpět, a protože nikam mezitím neodjíždí, mohli jsme si v něm nechat krosny.
Autobus nás zavezl přímo k bráně Mont Saint Michel. Toto městečko vypadá jako velký kamenný dort… Nebo jako zámek z Disneyho pohádek… Nebo jako už zmiňované Bradavice. Městečko je vystavěno na malém skalnatém ostrůvku, který je ale ostrůvkem jen někdy. Moře okolo je hodně mělké, takže když je velký odliv, nechalo se k Mont San Michel dojít po souši. Dnes je postavená hráz, která spojuje ostrov s pevninou. Po ní přijíždějí spousty autobusů a aut; Mont Saint Michel navštíví ročně asi milion turistů. V první chvíli jsme měli pocit, že celý milion přijel najednou :-) , v úzké uličce za branou se nedalo hnout a byli jsme unášeni davem mezi stánky se suvenýry. Po několika minutách se nám podařilo z hlavní uličky odbočit na nějakou vedlejší, kde bylo méně lidí. Chvíli jsme se potulovali po tomto kamenném království, dali jsme si svačinu s krásným výhledem a časem jsme dorazili na vrchol hory k branám kláštera. Potěšilo nás, že vstup je pro mladé občany EU do 25 let zdarma. (Jak jsem se později dozvěděla, je pro tuto skupinu vstup zdarma i do mnoha památek v Paříži, např. do Louvru).
Po klášteře se člověk buď může pohybovat sám, nebo se může připojit k některé z prohlídek v různých jazycích. Dohnali jsme anglickou prohlídku, která začala před několika minutami. Prošli jsme si kostel sv. archanděla Michaela, který má dvě části – nižší románskou a vyšší gotickou. Románský kostel nebyl dostavěn, protože došly peníze, a když o nějaké to století později peníze zase byly, rozhodlo se, že se zbytek kostela dostaví za pomoci nejnovější technologie – gotických lomených oblouků. Klášter vznikl na místě, které podle legendy označil archanděl Michael, když se v 8. století zjevil biskupovi Aubertu z Avranches. Součástí Mont Saint Michel byly také prostory pro poutníky. Ti chudí dostali polévku a skromnou jizbu, bohatí poutníci byly ubytování v honosné místnosti. Jako každý klášter měl i tento svůj rajský dvůr, protože pod ním ale byly další patra kláštera, neměli tam živé rostliny a byl pouze vyzdoben květinami vytesanými z kamene. Dnes je rajský dvůr osázen zelení, ale strop v místnostech pod ním je celý vlhký a zelený. Průvodkyně poznamenala: „mniši tenkrát byli chytřejší než my dnes“.
Průvodkyně nám také opakovaně ukazovala, jak promyšlená byla architektura kláštera z pohledu praktického i symbolického. Například hned za sebou následovaly místnosti nemocnice, pohřební kaple a krypty, kam se lidé pochovávali do zdi. Zároveň poslední místnost byla orientovaná na východ, stranu, která symbolizuje zmrtvýchvstání (proto oltáře kostelů bývají orientovány na východ). Podobně celková výstavba kláštera symbolizuje středověké rozvrstvení společnosti. Spodní patra byla určena pro chudé poutníky - prostý lid, střední pro poutníky z řad šlechty a nejvyšší pak pro vrstvu duchovenstva – pro mnichy. Úplně nejvýše je pak umístěn chrám.
Po prohlídce jsme si udělali malou procházku po mořském dně, občas jsme brodili potůčky a říčky přílivu.
Zjistili jsme, že rozumný spoj z Paříže směrem do Švýcarska jede brzy ráno a báli jsme se, že kdybychom jeli zase spát někam do lesa za Paříž, nestihli bychom se včas vrátit. Přesunuli jsme se na správné nádraží pěšky (abychom tím zkrátili čas, který tam budeme muset strávit). Paříž nemá žádné centrální nádraží, ale prstenec menších nádraží a z každého vyjíždějí vlaky jiným směrem. Nějak jsme si uvědomili, že hrozně málo jíme, pijeme a spíme a už jsme začínali být vyřízení. Budeme na sebe muset být hodnější :-) . Začali jsme tím, že jsem vyrazila najít nějaký fastfood a přinést něco k jídlu. Kapy zatím čekal s krosnami na nádraží. Musela jsem jít celkem daleko, než jsem na nějaký fastfood narazila. Vybrala jsem Quality burger a doufala, že hamburger bude lepší než ten poslední z mekáče. Řetězec ale kvalitu stravování bral až moc vážně. Když jsem jídlo pro oba zaplatila a poprosila o sáček nebo tašku, mladík za kasou mi oznámil, že nic nedostanu, protože podle politiky podniku má zákazník jídlo sníst hezky u stolku a ne s ním běhat po městě. Žádné přemlouvání a vysvětlování mi nepomohlo, řekl mi, že mi prostě sáček nedá, protože je sledován kamerami. (Asi by přišel o prémie). Tak jsem holt vzala hromadu krabiček a kelímků a snažila se je dopravit na 20 minut vzdálené nádraží. To bylo dobrodružství na další stránku, po několika drobných epizodách se podařilo… Jen co jsem došla na nádraží, ani jsem si nesedla, zaměstnanec nás vyhodil, že se nádraží zavírá… Našli jsme si místo před nádražím, kde jsme se najedli, ještě jsme si uvařili čínskou nudlovku a pak už nám do odjezdu vlaku zbývalo jen pár hodin.
Na nádraží jsme také potkali italského dědulu s poutnickou holí a mušlí svatého Jakuba na cestě do Santiaga de Compostella.
Žádné komentáře:
Okomentovat