Noční okukování sluníčka nás asi unavilo, vzbudili jsme se až kolem desáté hodiny dopoledne. Uvařili jsme si snídani a vyrazili jsme do města koupit něco k jídlu. Norské ceny jsou ale šílené, i v českých korunách by nám zboží přišlo trochu drahé. Jenže jedna norská koruna je za víc než tři naše. Koupili jsme si pár „lebek“, chleba v přepočtu za 75 Kč a jedinou celkem levnou věc, co tam měli – brasmborový salát, kde bylo víc majonézy než brambor. Alůe jako pomazánka na chleba to celkem šlo. (Abych jim nekřivdila, celkem levná ještě byla kilová marmeláda, ale tu se nám nechtělo vozit). V obchodě nás zaujaly rybí koláčky a rybí puding.
Železnice do Narviku byla postavená, aby se po ní převážela ruda z Kiruny do přístavu. Z Narviku ale železnice při norském pobřeží nepokračuje, nejbliží Norská železnice vede z 270 km vzdáleného Fauske. Autobus stojí v přepočtu asi 1200 Kč, takže jsme se rozhodli tuto mezeru přestopovat. Zprvu se nám to zdálo snadné – z Narviku až do Fauste vede silnice E6, která nemá moc odboček. Norové ale moc nechtěli zastavovat a asi až čtvrtým autem jsme se dostali k dobré benzínce, kde se dalo ptát lidípřímo. Jeden týpek nás odsud zavezl asi 70 km daeko na místo, odkud se dalo pokračovat jen trajektem. Ten jel až za více než hodinu, takže jsme se ptali čekajících řidičů, jestli by nás někdo nesvezl na jih. Nakonec jsme se domluvili se sympatickou blondýnkou, která jela za svým přítelem fotbalistou podívat se na zápas.
sobota 21. srpna 2010
pátek 20. srpna 2010
Den 25 . - pátek 20. srpen 2010
Protože jsme už dost na severu, svítá poměrně brzy a ve 4 hodiny ráno už je regulérní denní světlo. Projíždíme nekonečnými lesy a kolem mnoha jezer, směrem na sever jsou stromy nižší a přibývá bříz. Ještě severněji je krajina zajímavější, okolo nás se zdvíhají pohoří, projíždíme mnoha tunely a z okénka máme krásné výhledy na hory, údolí, vodopády, lesíky, jezera... Ve vlaku je dost lidí s krasnami, kteří vypadají že se chytají na horské túry.
Švýcarsko-norskou hranici přejíždíme bez zastavení, pasová kontrola se nekoná. Kolem jedné odpoledne se dostáváme do Narviku. Musíme říct, že jsme čekali, že tu bude větší zima. Sluníčko svítí, lidé se na balkóně opalují v plavkách... Fouká ale studený vítr. Prohlížíme si místní kostelík a vyrážíme za město k moři. Není tu žádná středozemní turistická pláž, ale drsné severské pobřeží s velikými balvany porostlými mořaskými řasami. Usedáme na karimatky na velký plochý kámen a relaxujeme, vaříme, užíváme si krásný výhled, čteme si... Většina lidí si sice pod pojmem válení se u moře představí něco trochu jiného, ale je to moc fajn.
Ze školy jsme si pamatovali, že Narvik je nejsevernější přístav Evropy. Nepatří ale asi k nejfrekventovanějším, vidělio jsme tu jen jednu nákladní loď.
Večer jsme si na pobřeží udělali ohníček a uvařili jsme si houbu, kterou jsme našli v lese. Protože nám došla voda, šla jsem o ni poprosit do blízké chaloupky. Chaloupka byla skoro kouzelná. Bydlel v ní dědeček a babička, vyhrávala nostalgická hudba a zatím co mi dědeček napouštěl lahev vodou, přišly si pro pohlazení obě jejich kočky...
Spali jsme pod širákem, vypadalo, že bude hezky. Chtěli jsme vidět, jestli a na jak dlouho zapadne sluníčko... Kolem půlnoci už bylo docela šero, i když ne úplně tma. Ve čtyři ráno sluníčko svítilo jako ve dne.
Švýcarsko-norskou hranici přejíždíme bez zastavení, pasová kontrola se nekoná. Kolem jedné odpoledne se dostáváme do Narviku. Musíme říct, že jsme čekali, že tu bude větší zima. Sluníčko svítí, lidé se na balkóně opalují v plavkách... Fouká ale studený vítr. Prohlížíme si místní kostelík a vyrážíme za město k moři. Není tu žádná středozemní turistická pláž, ale drsné severské pobřeží s velikými balvany porostlými mořaskými řasami. Usedáme na karimatky na velký plochý kámen a relaxujeme, vaříme, užíváme si krásný výhled, čteme si... Většina lidí si sice pod pojmem válení se u moře představí něco trochu jiného, ale je to moc fajn.
Ze školy jsme si pamatovali, že Narvik je nejsevernější přístav Evropy. Nepatří ale asi k nejfrekventovanějším, vidělio jsme tu jen jednu nákladní loď.
Večer jsme si na pobřeží udělali ohníček a uvařili jsme si houbu, kterou jsme našli v lese. Protože nám došla voda, šla jsem o ni poprosit do blízké chaloupky. Chaloupka byla skoro kouzelná. Bydlel v ní dědeček a babička, vyhrávala nostalgická hudba a zatím co mi dědeček napouštěl lahev vodou, přišly si pro pohlazení obě jejich kočky...
Spali jsme pod širákem, vypadalo, že bude hezky. Chtěli jsme vidět, jestli a na jak dlouho zapadne sluníčko... Kolem půlnoci už bylo docela šero, i když ne úplně tma. Ve čtyři ráno sluníčko svítilo jako ve dne.
čtvrtek 19. srpna 2010
Den 24 . - čtvrtek 19. srpen 2010
Ve Stockholmu jsme před půlnocí. Zjišťujeme, že dneska už ze Stockholmu nic nepojede a vlaky do Narviku jezdí jen jednou denně, v šest večer. Nádraží se zavírá, tak jdeme do nejbližšího mekáče. Zjištujeme, že je zde wifina a člověk ani nemusí mít místní simkartu aby se mohl připojit. (V Německu člověk na připojení na wifinu v mekáči člověk mus mít německou simkartu, v Itálii italskou a púodobně). Mekáč u nádraží ale za chvilku taky zavírá. Naštěstí jsme ve Stockohlmu byli nedávno ńa výpravě s našimi rangers, takže por násměsto není neznámeé. Víme, že asi půl hodinky od nádraží poblíž skautské klubovny, kde jsme tehdy přespávali, je hezký kopec s parčíkem, kde jsme měli piknik a čekali na svítání a hned pod ním je nonstop mekáč, kde jsme se ohřívali a snídali rozebírajíc to, že si Maruška spletla svítání s východem slunce :-). I tentokrát nepoeticky dostává přednost mekáč, venku totiž poprchá a navíc bychom rádi na internet, chceme dopsat blog a doplnit na něj fotky. Ráno prší ještě víc, ale do mekáče přišel nějaký bezdomovec a začal tklivě zpívat. Tak strašně, že já, s téměř absolutním hudebním hluchem, jsem prohlásila, že ten liják je určitě míň hrozný než ten zpěv. V dešti vyrážíme na nádraží.
Procházíme kolem Lidlu, kam jsme si během skautské expedice do Stockholmu chodili kupovat tzv. „lebky“ - vážené sladkosti nejrůznějšího druhu. Mezi těmi všemi dobrými druhy nás tehdy zaujaly slané černé lékořicové lebky, které podle nás chutnají jako hnůj a nevěřímě, že to někdo může dobrovolně jíst. Naši švédští kamarádi nás ale vyvedli z omylu, lebky před našimi užaslými zraky zkonzumovali nejen dobrovolněm, ale i s chutí, a navíc tuto exhibici doplnili přednáškou o tom, že slaná lékořice je švédská specialita, zatímceo celý svět ji tupě jí nasladko, oni jediní přišli se skvělým nápadem ji osolit. Tentokrát je ale lidl bohužel ještě zavřený. „Lebky“ si nakonec kupujeme na nádaží, ale jsou podstatně dražší než v Lidlu.
Protože jsme si Stockholm nedávno prohlédli poměrně podrobně, vyrazili jsme vláčkem na sever do menšího městečka, kde jsme se usadili u jezera, uvařili si, odpočívali, váleli se, koukali na vlnky a okolní lesíky. Kapy pak šel nakoupit, vykoupal se v jezeře, četl si... a já jsem chrněla a chrněla :-). Myslím, že jsem kompletně dospala chybějících osm hodin z předcházející noci.
Večer nastupujeme na noční vlak do Narviku. Tentokrát máme rezervaci, na nádraží ve stockholmu nás totiž upozornilim že pokud si nezarezervujeme místa k sezení za 34 švédských korunn, mohlo by na nás zbýt jen místo v drahých lůžkových vozech.
Procházíme kolem Lidlu, kam jsme si během skautské expedice do Stockholmu chodili kupovat tzv. „lebky“ - vážené sladkosti nejrůznějšího druhu. Mezi těmi všemi dobrými druhy nás tehdy zaujaly slané černé lékořicové lebky, které podle nás chutnají jako hnůj a nevěřímě, že to někdo může dobrovolně jíst. Naši švédští kamarádi nás ale vyvedli z omylu, lebky před našimi užaslými zraky zkonzumovali nejen dobrovolněm, ale i s chutí, a navíc tuto exhibici doplnili přednáškou o tom, že slaná lékořice je švédská specialita, zatímceo celý svět ji tupě jí nasladko, oni jediní přišli se skvělým nápadem ji osolit. Tentokrát je ale lidl bohužel ještě zavřený. „Lebky“ si nakonec kupujeme na nádaží, ale jsou podstatně dražší než v Lidlu.
Protože jsme si Stockholm nedávno prohlédli poměrně podrobně, vyrazili jsme vláčkem na sever do menšího městečka, kde jsme se usadili u jezera, uvařili si, odpočívali, váleli se, koukali na vlnky a okolní lesíky. Kapy pak šel nakoupit, vykoupal se v jezeře, četl si... a já jsem chrněla a chrněla :-). Myslím, že jsem kompletně dospala chybějících osm hodin z předcházející noci.
Večer nastupujeme na noční vlak do Narviku. Tentokrát máme rezervaci, na nádraží ve stockholmu nás totiž upozornilim že pokud si nezarezervujeme místa k sezení za 34 švédských korunn, mohlo by na nás zbýt jen místo v drahých lůžkových vozech.
středa 18. srpna 2010
Den 23 . - středa 18. srpen 2010
Do Štětína dorážíme s hodinovým, zpožděním a s obavami, že nám ujel vlak do Lübecku. Naštěstí na nás počkal.
Lübeck, který něžně nazýváme Libeček, je krásné hanzovní město. Místní obchodníci patřili k nejaktivnějším na Baltském moři, obchodovali ze severskými zeměmi, odkud dováželi dřevo, rudu, kůže a pryskyřici. Právě bohatí měštané se zasloužili o rozvoj města, v centru je ve stylu cihlové gotiky vystavěno pět kostelů s celkem sedmi velkými kostelními věžemi. My jsme se byli podívat v kostele Panny Marie vedle radnice. Hodně nás zaujala vnitřní výzdoba, okno zobrazující skoro samé smrtky a kostlivce, orloj, obrázky jak se kostel postupně stavěl a jak byl během druhé světové války bombardováním silně poškozen, a dokonce dochovaný roztříštěný zvon, který se během tohoto bombardování a následného požáru kostela zřítil z kostelní věže. Během druhé světové války totiž na Lübeck bylo shozeno 300 tun bomb a město bylo 32 hodin v plamenech. Občané ale staré jádro dokázali opravit tak krásně, že je město zařazeno na seznamu památek UNESCO. Na náměstí kromě kostela také stojí zajímavá radnice obložené glazovanými cihlami. Dáváme si poslední oběd ve finančně relativně dostupných zemích, půlku grilovaného kuřete, a nastupujeme na vlak do Kodaně. Ani nevíme jak, octli jsme se na trajektu z německého Puttgardenu do dánského Rodby. Na trajekt jsme totiž zničeho nic najeli s celým vlakem a během chviličky jsme vypluli.
V Kodani prší a města, kde prší, si neprohlížíme :-). Hlavně nás zlákala možnost okamžitě přesednout na rychlý vlak do Stockholmu a hned dnes se tak přiblížit k poslednímu velkému cíli naší cesty, k Narviku. Při nástupu nás dánská průvodčí upozorňuje, že bychom měli mít rezervaci, ale ať si to vyřídíme v Malmö se švédským průvodčím, že ona dál nepokračuje. Vláčkem přejíždíme nejdelší most v Evropě, který překlenuje 22 km moře mezi Kodaní a švédské Malmö. Při cyklovýletu po Švédsku před pár lety jsme tento most obdivovali ze souše a je hezký pocit se po něm konečně i projet. Vlevo moře, vpravo moře, pod námi moře, nad námi dálnice pro auta...
Švédský průvodčí se ptá, zde máme rezervaci, říkáme, že ne, ale naštěstí nad tím mávl rukou a stačil mu Interrail. Naše místo měl rezervované nějaký Švéd ale řekl, že si půjdesednout jinam a přijde nás vyhodit jen kdyby bylo ve vlaku moc lidí. To se naštěstí nestalo.
Lübeck, který něžně nazýváme Libeček, je krásné hanzovní město. Místní obchodníci patřili k nejaktivnějším na Baltském moři, obchodovali ze severskými zeměmi, odkud dováželi dřevo, rudu, kůže a pryskyřici. Právě bohatí měštané se zasloužili o rozvoj města, v centru je ve stylu cihlové gotiky vystavěno pět kostelů s celkem sedmi velkými kostelními věžemi. My jsme se byli podívat v kostele Panny Marie vedle radnice. Hodně nás zaujala vnitřní výzdoba, okno zobrazující skoro samé smrtky a kostlivce, orloj, obrázky jak se kostel postupně stavěl a jak byl během druhé světové války bombardováním silně poškozen, a dokonce dochovaný roztříštěný zvon, který se během tohoto bombardování a následného požáru kostela zřítil z kostelní věže. Během druhé světové války totiž na Lübeck bylo shozeno 300 tun bomb a město bylo 32 hodin v plamenech. Občané ale staré jádro dokázali opravit tak krásně, že je město zařazeno na seznamu památek UNESCO. Na náměstí kromě kostela také stojí zajímavá radnice obložené glazovanými cihlami. Dáváme si poslední oběd ve finančně relativně dostupných zemích, půlku grilovaného kuřete, a nastupujeme na vlak do Kodaně. Ani nevíme jak, octli jsme se na trajektu z německého Puttgardenu do dánského Rodby. Na trajekt jsme totiž zničeho nic najeli s celým vlakem a během chviličky jsme vypluli.
V Kodani prší a města, kde prší, si neprohlížíme :-). Hlavně nás zlákala možnost okamžitě přesednout na rychlý vlak do Stockholmu a hned dnes se tak přiblížit k poslednímu velkému cíli naší cesty, k Narviku. Při nástupu nás dánská průvodčí upozorňuje, že bychom měli mít rezervaci, ale ať si to vyřídíme v Malmö se švédským průvodčím, že ona dál nepokračuje. Vláčkem přejíždíme nejdelší most v Evropě, který překlenuje 22 km moře mezi Kodaní a švédské Malmö. Při cyklovýletu po Švédsku před pár lety jsme tento most obdivovali ze souše a je hezký pocit se po něm konečně i projet. Vlevo moře, vpravo moře, pod námi moře, nad námi dálnice pro auta...
Švédský průvodčí se ptá, zde máme rezervaci, říkáme, že ne, ale naštěstí nad tím mávl rukou a stačil mu Interrail. Naše místo měl rezervované nějaký Švéd ale řekl, že si půjdesednout jinam a přijde nás vyhodit jen kdyby bylo ve vlaku moc lidí. To se naštěstí nestalo.
úterý 17. srpna 2010
Den 22 . - úterý 17. srpen 2010
V noci nás naštěstí vláčky nebudily a když ráno začaly jezdit vláčky a chodit lidi, sbalili jsme spacáky a jeli jsme zpět do Krakova. Cestou do Istambulu nám jedna Australanka říkala, že Krakov je nejhezčí město, co kdy viděla. Zas tak vysoko bychom ho sice neumístili, ale líbilo se nám. Až na nádraží... To se skládá znadzemního kolejiště a podzemních chodeb. V některých se prodávají jízdenky, v jiných je úschovnazavazadel, toalety, obchůdky s občerstvením. To by ještě nebylo nic divného, ale tyto podzemní chodby nejsou navzájem propojené, takže aby se člověk dostal z jedné do druhé, musí vylýzt na nástupiště a sejít dolů po těch správných schodech. Prostě hrozný bludiště... Na úschovnu zavazadel jsme potřebovali polské zloté, (Ty věčně se střídající měny už nám začínají pomalu lézt na nervy, člověk v každém státě hledá směnárnu a druhý den je jinde a zase si nemůže koupit ani suchou housku. Velké plus pro Euro...) Na nádraží jsme potkali směnárnu, ale tak zlodějské kurzy jsme ještě neviděli. Za 100 € dávali 300 zlotých, ale 100 € člověk koupil za 400 zlotých. Kurz koruny byl ještě horší a u maďarských forintů se cena za nákup a prodej lišila o sto procent. Kapy tedy šel do města hledat jinou směnárnu. Našel jednu, kde kurz koruny a polskeho zlotého sice byl také hrozný, ale kurz eura a zloteho uz byl celkem přijatelný. Když jsem měli peníze, mohli jsme konecne uložit batohy do úschovny a vyrazit na snidani do místního nákupního centra. Když jsme si sem chtěli dojit na záchod, zjistili jsme že v místním nákupním centru vládne polská dynastie Hajzlbáb, které nikoho nechtějí pustit na záchod s tím že se WC otevírá až za pár minut, za pár minut ale prohlásí, že měly na mysli WC v jiném poschodí (ano, v tom, ze kterého nás předtím poslala jiná členka dynastie právě sem...)
Konečně jsme vyrazily do města. Po dlouhé době jsme si užívali středoevropské pozdně letní počasí, kde sluníčko sice příjemně hřeje, ale nepálí a člověk se celý den jen nepotí. Prošli jsme příjemným parčíkem, zašli jsme do íčka pro plánek města a za chvilku jsme byli na Velkém Rynku. Pořád jsme potkávali spoustu kostelů a kostelíků, jen v nejužším historickém centru jsme jich podle mapy napočítali 17 (a asi 16 muzeí). Na náměstí jsme si prohlédli historickou Soukenici - podlouhé kryté tržiště, kde se prodávalo sukno, ještě v dobách, kdy byl Krakov hanzovním městem. V soukenici nás zaujaly obrázky jak se různé budovy i celé město postupně rozvíjely, přistavovaly, zvětšovaly a zdobily. Začínali jsme potzkávat podezdřele mnoho skautů v krojích a když jsme přišly na mši do kostela Panny Marie na Rynku, byl kostel plný skautů. Zjistily jsme, že jsme se octli na slavnostní mši u příležitosti 100 let skautingu v Polsku. Mimochodem, v tomto kostele je největší gotický oltář v Evropě, má rozměry 11 na 13 metrů.
Po mši jsme se šli podívat na hrad Wawel, kde Poláci pochovávají své náradní hrdiny, světce a panovníky. Krakov totiž do 16 století byl hlavním městem Polska. Nejnovější hrob na hradě patří Lechu Kaczinskému a jeho manželce, kteří zemřeli letos při letecké katastrofě u Katyně. Papež Jan Pavel II, který žil v Krakově, je sice pochovaný v Římě, ale na hradě Wawel má alespoň sochu. Tuto velkou polskou osobnost zde připomíná i univerzita, kterou po něm pojmenovali, různé pamětní desky a také informační centrum věnované vznikajícímu centru Jana Pavla II „Nebojte se“.
Cestou zpět k nádraží jsme se ještě zašli podívat na náměstí zaplněné skauty, kteří vztyčovali vlajku a zahajovali oslavy stoletého výročí. Zašli jsme se najíst do KFC v nákupním centru a asi za hodinku se KFCa podobné podniky zaplnily vyhládlými skauty...
Najezení jsme vyrazily do Varšavy. Ta je sice hlavním městem Polska, ale nei moc zajímavého tam není. Všechny historické budovy tam byly zničeny za 2. světové války a ak v centru stojí jedna monumentální socialistická stavba a pár mrakodrapů. Nádraží zde mají stejně nepřehledé jako v Karkově. Došli jsme si koupi nějaké zásoby jídla do drahé Skandinávie a pak jsme nočním vlakem vyrazili na severozápad do polského Štětína. Ve vlaku jsme se tentokrát docela vyspali. Ve druhé třídě nejde rezervovat místenky, takže nás v noci žádní místenkáři nebudili.
Konečně jsme vyrazily do města. Po dlouhé době jsme si užívali středoevropské pozdně letní počasí, kde sluníčko sice příjemně hřeje, ale nepálí a člověk se celý den jen nepotí. Prošli jsme příjemným parčíkem, zašli jsme do íčka pro plánek města a za chvilku jsme byli na Velkém Rynku. Pořád jsme potkávali spoustu kostelů a kostelíků, jen v nejužším historickém centru jsme jich podle mapy napočítali 17 (a asi 16 muzeí). Na náměstí jsme si prohlédli historickou Soukenici - podlouhé kryté tržiště, kde se prodávalo sukno, ještě v dobách, kdy byl Krakov hanzovním městem. V soukenici nás zaujaly obrázky jak se různé budovy i celé město postupně rozvíjely, přistavovaly, zvětšovaly a zdobily. Začínali jsme potzkávat podezdřele mnoho skautů v krojích a když jsme přišly na mši do kostela Panny Marie na Rynku, byl kostel plný skautů. Zjistily jsme, že jsme se octli na slavnostní mši u příležitosti 100 let skautingu v Polsku. Mimochodem, v tomto kostele je největší gotický oltář v Evropě, má rozměry 11 na 13 metrů.
Po mši jsme se šli podívat na hrad Wawel, kde Poláci pochovávají své náradní hrdiny, světce a panovníky. Krakov totiž do 16 století byl hlavním městem Polska. Nejnovější hrob na hradě patří Lechu Kaczinskému a jeho manželce, kteří zemřeli letos při letecké katastrofě u Katyně. Papež Jan Pavel II, který žil v Krakově, je sice pochovaný v Římě, ale na hradě Wawel má alespoň sochu. Tuto velkou polskou osobnost zde připomíná i univerzita, kterou po něm pojmenovali, různé pamětní desky a také informační centrum věnované vznikajícímu centru Jana Pavla II „Nebojte se“.
Cestou zpět k nádraží jsme se ještě zašli podívat na náměstí zaplněné skauty, kteří vztyčovali vlajku a zahajovali oslavy stoletého výročí. Zašli jsme se najíst do KFC v nákupním centru a asi za hodinku se KFCa podobné podniky zaplnily vyhládlými skauty...
Najezení jsme vyrazily do Varšavy. Ta je sice hlavním městem Polska, ale nei moc zajímavého tam není. Všechny historické budovy tam byly zničeny za 2. světové války a ak v centru stojí jedna monumentální socialistická stavba a pár mrakodrapů. Nádraží zde mají stejně nepřehledé jako v Karkově. Došli jsme si koupi nějaké zásoby jídla do drahé Skandinávie a pak jsme nočním vlakem vyrazili na severozápad do polského Štětína. Ve vlaku jsme se tentokrát docela vyspali. Ve druhé třídě nejde rezervovat místenky, takže nás v noci žádní místenkáři nebudili.
pondělí 16. srpna 2010
Den 21 . - pondělí 16. srpen 2010
Bratislava nám spíš než jako hlavní město přišla jako malé Brno, v centru města byl klid jako v Horažďovicích a turistů jsme z počátku potkávali stejně jako v Bukurešti. Jen ceny snídaní v restauracích připomínaly naše hlavní město. Měli jsme chuť na něco dobrýho k snídani, tak jsme nakonec nakoupily v místním Máji koblížky, hroznové víno, utopence a kafe z automatu. (Podobně jako v Praze na Národní třídě tam mají obchodní dům „my' “) . Kapy si chtěl zkusit koupit kšiltovku (zatím cestou potkal jen předražené turistické s nápisy „I love Rome“, „Je aime Paris“ a podobně. V Máji ale za rozumnou cenu objevil jen jednu růžovou, tak si ji „kupodivu“ nekoupil. Udělali jsme si malou procházku po centru města a vyrazili jsme na Bratislavský hrad. Hrad se nám líbil, byl hezky opravený a byl odtud pěkný výhled do okolí. Z výšky už Bratislava nabyla tak malá, jak zprvu vypadala. Z cedulí kolem hradu jsme se dozvědeli, že v devatenáctém století vyhořel a začal se opravovat až za dlouho, v padesátých letech dvacátého století.Kolem poledne jsme nastoupili na vláček do Žiliny (kde už jsme dnesjka jednou byli). Zde jsme přestupovali na polský historický vlak, který jel jako šnek. Cestou jsme ještě museli přestupovat na autobus. Jeli jsme i přes Katowice. Byla velá bouřka, tak se nám nechtělo vystupovat před Krakovem a stavět v dešti stan. Do krakova jsme dorazili až kolem jedenácté v noci. Abychom nemuseli spát na nádraží, nastoupili jsme do vlaku na Varšavu a na první zastávce jsme vystoupili. Bylo to naštěstí docela na mezi a navíc tam byl kratý přístřešek nad dvěma lavičkami. Každý jsme si vlezl na jednu a spinkali jsme až do rána.
neděle 15. srpna 2010
Den 20 . - neděle 15. srpen 2010
Dřív se mi vždycky hrozně pletla jména Budapešt a Bukurešt. Které město je v Rumunsku a které v Bulharsku jsem si zapamatovala až když jsem si začla představovat tuláka ležícího s flaškou rumu (Rumunsko)pod bukem (Bukurešť).
Jméno Budapešt vzniklo spojením názvů dvou měst: Buda a Pešt. O Budapešti jsem často slyšela, že je to pěkne město podobné Praze. A opravdu, u spousty domů jsme si říkali, že by úplně klidně mohly stát v Praze. Je vidět, že jsme byli jedna monarchie :-). Budapeští také protéká řeka (ale větší, Dunaj), spoustu mostů a taky mají hrad nad řekou (Buda). Ten ale vypadá úplně jinak než ten Pražský. :-).
První co jsme řešili byl hlad :-). Původně jsme si chtěli dát něco alespoň trošku maďarskýho, ale byla neděle a otevřeno měli jen v KFC, mekáči a burgerkuingu. Tak jsme nakonec zašli do Sparu koupit český toasty a maďarskou klobásu.
Asi nejznámější památkou Budapešti je novogotický parlament. Stojí hned u řeky, je krásně bílý (alespoň z té opravené strany). V průvodci jsme se dočetli, že vstup je pro mladé občany EU zdarma. Už jsme se tam skoro chtěli jít podívat, ale pak jsme uviděli tu frontu a rozhodli jsme se pokračovat v původním plánu. Budapešt je město plné bazénů a termálních lázní a my jsme se moc tešili, že se pořádně umyjeme a naložíme do teplé vody... Protože vstup byl na neomezenou dobu, čvachtali jsme se v podstatě až do té doby, než nám jel vlak. Nebo možná ještě o trošku dýl... Nějak jsme se podívali na špatnou stranu toho papírku s odjezdy vlaků, takže jsme byli na nástupišti v Budapešti ve chvíli, kdy odjížděl vlak z Bratislavy do Budapešti... Ale vláček z Budapešti do Bratislavy už byl dobrých 20 minut pryč... Nakonec jsme jeli jiným vlakem do Košic a pak zpět do Bratislavy, kam jsme dorazili ráno. Průvodčí si klepal na čelo, když v jízdence Interrail viděl, že objíždíme slovensko tama zase zpátky. Nevěděl, že cílem bylo vyspat se a dorazit do Bratislavy až ráno... tento cíl se podařilo splnit jen mě, Kapyho pořád budili a vyhazovali nějaký lidi, co měli rezervace...
Jméno Budapešt vzniklo spojením názvů dvou měst: Buda a Pešt. O Budapešti jsem často slyšela, že je to pěkne město podobné Praze. A opravdu, u spousty domů jsme si říkali, že by úplně klidně mohly stát v Praze. Je vidět, že jsme byli jedna monarchie :-). Budapeští také protéká řeka (ale větší, Dunaj), spoustu mostů a taky mají hrad nad řekou (Buda). Ten ale vypadá úplně jinak než ten Pražský. :-).
První co jsme řešili byl hlad :-). Původně jsme si chtěli dát něco alespoň trošku maďarskýho, ale byla neděle a otevřeno měli jen v KFC, mekáči a burgerkuingu. Tak jsme nakonec zašli do Sparu koupit český toasty a maďarskou klobásu.
Asi nejznámější památkou Budapešti je novogotický parlament. Stojí hned u řeky, je krásně bílý (alespoň z té opravené strany). V průvodci jsme se dočetli, že vstup je pro mladé občany EU zdarma. Už jsme se tam skoro chtěli jít podívat, ale pak jsme uviděli tu frontu a rozhodli jsme se pokračovat v původním plánu. Budapešt je město plné bazénů a termálních lázní a my jsme se moc tešili, že se pořádně umyjeme a naložíme do teplé vody... Protože vstup byl na neomezenou dobu, čvachtali jsme se v podstatě až do té doby, než nám jel vlak. Nebo možná ještě o trošku dýl... Nějak jsme se podívali na špatnou stranu toho papírku s odjezdy vlaků, takže jsme byli na nástupišti v Budapešti ve chvíli, kdy odjížděl vlak z Bratislavy do Budapešti... Ale vláček z Budapešti do Bratislavy už byl dobrých 20 minut pryč... Nakonec jsme jeli jiným vlakem do Košic a pak zpět do Bratislavy, kam jsme dorazili ráno. Průvodčí si klepal na čelo, když v jízdence Interrail viděl, že objíždíme slovensko tama zase zpátky. Nevěděl, že cílem bylo vyspat se a dorazit do Bratislavy až ráno... tento cíl se podařilo splnit jen mě, Kapyho pořád budili a vyhazovali nějaký lidi, co měli rezervace...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)