středa 11. srpna 2010

Den 16 . - středa 11. srpen 2010

Asi ve dvě v noci nás vzbudili, že jsme na turecké hranici a že musíme přestupovat do jiného vagónu. To nás v první chvíli až tak moc neudivilo, sice někomu předtím tvrdili, že náš vagón jede až do Istambulu a už přestupovat nemusíme, ale zvykli jsme si brát informace od nádražáků s nadhledem. Co ás ale překvapilo víc bylo, že sedátkový vagón zůstává na turecké hranici a pokračují jen lůžkové vozy s příplatkem 10 €. Aha, takže ten děda v Sofii tentokrát měl pravdu. Měli jsme chuť vystoupit a počkat na příští vlak, nakonec jsme ale zaplatili. Jak se později ukázalo, ještě že jsme nevystoupili. Z Bulharska do Turecka totiž jezdí jen jeden vlak denně a to noční, pouze lůžkový.
Když mi nějaký smradlavý děda ve zpoceném tílku sebral interrail a někam s ním odcházel, že nám udělá rezervaci, byla jsem celkem histerická, nebyla jsem si jistá, jestli interrail ještě někdy uvidím. Nakonec mi nějaký jeho mladý pomocník přesvědčil, že je to opravdu průvodčí a že nemá uniformu ani žádné označení, protože spal.
Proběhla pasové kontrola provedená Bulhary. Pak jsme si lehli a zdálo se nám,že jedeme asi 20 km, když nás znovu přišli vzbudit, že máme jít na další pasouvou kontrolu a že musíme vystoupit z vlaku. Stoupli jsme si do dlouhé fronty, ale všimli jsme si, že lidé od okénka odchází k jnému a pak se vrací zas na konec fronty. Někdo nám vysvětlil, že u druhého okénka se kupuje vízum a že se platí. Cenu uváděli 10 AŽ 15 €. Na okénku byl ceník podle národností, nejhůř na tom byli Kanaďani, těm tzo stálo 45€. Česká republika na ceníku naštěstí nebyla, máme s Tureckem bezvízový styk, takže jsme šli zase zpátky do původní fronty na razítko.
V lůžkovém voze jsme se moc nevyspali. Každou chvilku nás někdo chodil kontrolovat - jednou znovu pasy, pak zase jízdenky, o chvíli později rezervace, ppak jízdenky podruhé... Vždycky přišli, když si člověk myslel, že už je klid a začal usínat.
Kousek za Tureckou hranicí jsme viděli první mešitu se štíhlými minarety. Asi za dvě hodiny jsme přestoupili na autobus a mešit jsme viděli ještě spousty. Připalao nám, že všechny vypadají stejně - stejná kopule, stejné minarety, dělali jsme silegraci, že mešity sestavujou jako lego z prefabrikovaných dílů... Lišily se jen počtem minaretů- někde byl jen jeden, někde dva. Četli jsme, že větší a významější mešity mají typicky 4 minarety a modrá mešita v Istambulu dokonce šest.
V autobuse jsme dostali malé občerstvení - teplý čaj a za chvíli studenou vodu. Bylo to moc milé. Na dálnici se jelo pomalu, byly veliké zácpy. není divu, Istambul má 16 milionů obyvatel.
Na nádraží jsme si vyměnili peníze a oblékla jsem si "slušné" oblečení - triko s tříčtvrtečním rukávem a slouhou zavinovací sukni. Do batohu jsem přibalila šátek na hlavu. Istambul je sice město evropského rázu a většina žen (alespoň v centru, kde jsme se pohybovali) nenosí zahalenou hlavu, ale někde jsem četla, že by mě bez "slušného" oblečení nemuseli pustit do mešity.
Protože jsme měli hlad jako vlci a radost, že jsme konečně v nějaké levnější zemi, šli jsme se najíst. Kebab z toho nejpochybnějšího pouličního stánku byla jasná volba. Trochu jsme počítali s žaludečními potížemi, ale jsme pořádně vybavení léky proti průjmu tak se pak nadopujem :-). Moc jsme si pochutnali a hlavně jsme se za levno pořádně najedli.
Koukali jsme se na průliv Bospor, který odděluje Evropu od Asie. My jsme se pohybovali po Evropské části Istambulu. Pak jsme došli k první mešitě. Tato už byla větší a ne tak prefabrikovaná jakoty měšity, které jsme viděli cestou. Před mešitou byl dvorek a na něm místo na mytí nohou - širší ozdobný kamenný sloup, ze kterého na všechny strany vyčnívaly vodovodní kohouty. Sloup byl obklopen korýtkem, kam odtékala voda a u každého kophoutku bylo kamenné sedátko. takže mytí nohou bylo pohodlné. A osvěžující. V Istambulu bylo totiž hrozné horko. (Později jsem se od tureckého průvodčího ve vlaku dozvěděla, že letos je tam mimořádné horko, že to normálně nebývá tak hrozné). Před vstupem do Synagogy si člověk musí umýt nohy a zout boty. Jistě to má i nějaký hlubší náboženský smysl, ale přišlo nám to i praktické. Celý podlaha v mešitě totiž byla pokrytá krásným měkkým kobercem, který by bylo škoda zašlapat :-). a bylo hrozně příjemné po něm chodit neboso. V mešitě byl ohrazen prostor pro turisty, část, kam se chodily modlit ženy a největší část pro muže. Někteří muslimové provéděli klasickou motlitbu s úklony směrem k Mekce, další seděli na nízkém stupínku (také pokrytém kobercem) a asi četli korán, další si přišli posedět a povídali si, někteří si lehli na koberec a odpočívali, dva muzslimští kluci se na koberci kočkovali... Vypadali, že se tady cítí jako doma, trochu nám mešita přišla jako jejich společný obývák, kam se občas zajdou schovat před slunečním žárem. Přitom všem byl v mešitě docela klid. Muslimové nesmí zobrazovat Boha, lidi ani zvířata, zato jsou mistři ornamentů nejen s rostlinnými motivy. Těmi byla mešita krásně vyzdobená.
Před mešitou prodávali krmení pro holuby. Asi to tam má tradici a holubi už jsou zvyklí, takovou koncentraci holubů na jednom místě jsem nikdy neviděla - skoro ani mezi nimi nebyl vidět chodník...
Procházeli jsme kolem cukrárny. za výlohou bylo spousta zajímavých věcí, které jsme ještě nikdy neviděli. Různé barevné kostičky, tyčky a kolečka obalené v kokosu nebo s nejrůznějšími oříšky... Jediné, co nám bylo povědomé, byla hmota vypadající jako turecký med.
Chtěli jsme dojít k nějaké mešitě, ale moc jsme se neorientovali, v mapě nebylo napsaných moc názvů ulic a na domech jsme taky moc newmohli najít cedule s názvy ulic. cestu jsme tedy odhadovali. Najednou jsme se octli v "bazaaru" - nas tržišti plném nejrůznějších barev a vůní. Prodávali tady taky spoustu těch záhadných sladkých dobrot, spoustu nejrůznějšího sušeného ovoce, sypaných čajů a hlavně spoustu voňavého barevného koření. Koupili jsme si zákusek - baklavu. Když jsem se ptala předem na cenu, prodavač mi řekl, že to musí napřed zvážit a že mi to nemůže říct předem ani přibližně, protože je Ramadán a to nesmí lhát. Prý se ale snaží nelhat i když Ramadán není :-).
Bylo to sladké, lepskav a rozsýpací, posypané drcenými pistáciovými oříšky, a přišlo mi, že to vodí podobně jako brynza od bači v Rumunsku. Moc jsme si pochutnali.
Všimli jsme si, že na trhu vždycky je hodně krámků s podobným druhem zboží vedle sebe. Místo koření tu najednou bylo spousta šátků a oblečků na břišní tance, porcelánových sad na čaj, levných vodních dýmek, lampiček a Aladinových kouzelných lamp. O něco dále se prodávaly levné barevné věci z umělé hmoty, jako jsou u nás ve věttamských krámech nebo ve Vše za 39. Více se nám líbily krámky s měděnými hrnce a hrnečky, v krámcích měli i motorové pily a nejrůznější nářadí, hračky... Všechno zboží bylo vyložené na ulici, a to se mi docela líbilo. Moc nmi nebaví chodit po krámech a něco shánět, tady jde člověk po ulici a když potřebnou věc zahlídne, koupí si ji a nemusí nikam zacházet dovnitř.
Mešita, ke které jsme chtěli dojít, byla na kopci. pořád jsme se snažili jít po té straně silnice, kde byl stín, ale moc to nepomáhalo, byli jsme zpocení jak dvě myšky. Na kopci jsme chvíli odpočívali pod stromem u Istambulské univerzity. Poblíž byly veliké stany, které byly alespoň trošku chlazené. Šla jsem se proto podívat dovnitř :-). Byly tam samé knížky a myslím, že většina z nic byla náboženská, v názvech se často vyskytovalo slovo Islám. Prodávali zde i spoustu koránů všech velikostí.
Druhý synagoga měla o trošku méně pohodlný koberec. A to ji podle názvu postavil sultán Solimán (vládce náš, slunce naše jasné). Největší a nejznámější měšita je takzvaná Modrá mešita. Ta už má 6 minaretů a je největší v Istambulu. Stojí poblíž chrámu Hagia Sofia - chrámu Boží moudrosti. Tento chrám pochází ještě z dob, kdy se Istambul jmenoval Konstantinopole a byl centrem východního křesťansví. Byl postaven v šestém století za pouhých 5 let. Kopule Hagie Sofie byla největší na světě, dokud ji nepředstihla kopule svatopertrské baziliky v Římě. Když v roce 1453 Konstantinopoli dobyli Turci, přistavěli k Hagii Sofii 4 minarety a udělali z ní mešitu. Tou byla až do roku 1934, kdy z ní zakladatel moderního Turecka Atatürk muzeum. Turkům se asi nelíbilo, že jejich největší mešitu postavili křesťani, tak aby ji trumfli, postalivi vedle prámě šestiminaretovou modrou mešitu.
Původně jsme měli v plánu zůstat v Istambulu ještě do dalšího dne a kouknout se i na asijskou část města, ale byli jsme z toho horka tak umordovaní a navíc jezdili z Istambulu nahoru do Evropy vlaky jen jednou denně - noční, že jsme se rozhodli jet na sever rovnou. (Navíc se Kapy začíná obávat, jestli stihnem dojet do toho Narviku...) Určitě bych se do Turecka chtěla někdy vrátit - ale asi ne v létě... :-)
Místenku na vlak jsme si tenjtokrát koupili rovnou, věděli jsme, že to bez ní stejně nepůjde. Spalo se nám pohodlně. Až na to věčné noční buzení kontrolami... Na turecko-bulharské hranici jsme opět museli vylézt z vlaku a čekalo na nás překvapení - hraniční policie v budce neseďěla. Já bych toho sice využila a pokračovala v cestě :-) , ale vlak čekal na to, až policisty odněkud přivezou. Ve frontě jsem docela nadávala, nebylo mi nějak moc dobře, měla jsem celkem rýmu.

Žádné komentáře:

Okomentovat