Protože jsme už dost na severu, svítá poměrně brzy a ve 4 hodiny ráno už je regulérní denní světlo. Projíždíme nekonečnými lesy a kolem mnoha jezer, směrem na sever jsou stromy nižší a přibývá bříz. Ještě severněji je krajina zajímavější, okolo nás se zdvíhají pohoří, projíždíme mnoha tunely a z okénka máme krásné výhledy na hory, údolí, vodopády, lesíky, jezera... Ve vlaku je dost lidí s krasnami, kteří vypadají že se chytají na horské túry.
Švýcarsko-norskou hranici přejíždíme bez zastavení, pasová kontrola se nekoná. Kolem jedné odpoledne se dostáváme do Narviku. Musíme říct, že jsme čekali, že tu bude větší zima. Sluníčko svítí, lidé se na balkóně opalují v plavkách... Fouká ale studený vítr. Prohlížíme si místní kostelík a vyrážíme za město k moři. Není tu žádná středozemní turistická pláž, ale drsné severské pobřeží s velikými balvany porostlými mořaskými řasami. Usedáme na karimatky na velký plochý kámen a relaxujeme, vaříme, užíváme si krásný výhled, čteme si... Většina lidí si sice pod pojmem válení se u moře představí něco trochu jiného, ale je to moc fajn.
Ze školy jsme si pamatovali, že Narvik je nejsevernější přístav Evropy. Nepatří ale asi k nejfrekventovanějším, vidělio jsme tu jen jednu nákladní loď.
Večer jsme si na pobřeží udělali ohníček a uvařili jsme si houbu, kterou jsme našli v lese. Protože nám došla voda, šla jsem o ni poprosit do blízké chaloupky. Chaloupka byla skoro kouzelná. Bydlel v ní dědeček a babička, vyhrávala nostalgická hudba a zatím co mi dědeček napouštěl lahev vodou, přišly si pro pohlazení obě jejich kočky...
Spali jsme pod širákem, vypadalo, že bude hezky. Chtěli jsme vidět, jestli a na jak dlouho zapadne sluníčko... Kolem půlnoci už bylo docela šero, i když ne úplně tma. Ve čtyři ráno sluníčko svítilo jako ve dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat