WC na nádraží bylo ještě zavřené, tak jsme si došli do mekáče. Nějak se mi podařilo si přivřít prsty do dveří, au, au, ještě ke všemu byly hrozně velké a těžké a chvíli mi nešly otevřít, takže hosté měli snídani zpestřenou o můj srdceryvný řev…
Z tohoto nešťastného místa jsme pokračovali při řece k Chrámu Matky boží v Paříži. Viděli jsme chrliče, Esmeraldu suplovaly žebrající cikánky, jen Quasimodo chyběl, asi se skrýval někde na ochoze.Před katedrálou probíhala nějaká reklamní akce, takže jsme dostali energetický nápoj. Docela bodnul :-) . Pak jsme šli prozkoumávat místní supermarket, skoro všechno nám přišlo drahé až na camembert a bagetu. Takže jsme si dali v Lucemburské zahradě svačinku s prvním výhledem na Eiffelovku. Vykukovala kdesi daleko za stromy. Po sváče jsme vyrazili, že se k ní přiblížíme. V průběhu cesty jsme si uvědomili měřítko plánu města… Šli jsme a šli a pořád jsme tam nebyli. Cestou náš pohled padl na stojan s koly k půjčení. Zjistili jsme, že po zaplacení 1 Eura kreditkou si je můžeme půjčovat a vracet na jakýkoliv stojan v Paříži. Půl hodiny můžeme jezdit zadarmo a pak se platí euro za další půlhodinu a pak čím dál tím víc… Systém je tedy nastaven na to, aby člověk kolo co nejrychleji vrátil. (Na lístku, který nám z automatu vypadl, je i adresa www.velib.paris.fr , kde případní zájemci pravděpodobně najdou další informace o tomto systému). Trvalo nám docela dlouho, než jsme si půjčili první kolo, ale pak to bylo moc fajn, cesta najednou ubíhala rychleji …
Projeli jsme kolem Invalidovny a zanedlouho jsme byli u Eiffelovky. Tady ale nastal problém – volný byl jen jeden stojan na kolo a jinou kolárnu jsme nemohli najít. Nakonec se místo uvolnilo.Eiffelovka je krásná… Vzdušná ocelová konstrukce, dívat se na ní i stát přímo pod ní je fakt zážitek. Je neuvěřitelné, že Pařížané tuto věž zpočátku ani nechtěli a masivně proti ní protestovali, že údajně zohyzdí město. Tato přes 300 m vysoká věž byla postavena v roce 1889 u příležitosti stoleté výstavy a do roku 1910 měla být stržena. Lidé si ji ale brzy tak oblíbili, že věž směla v Paříži zůstat. Dnes se stala symbolem Paříže i Francie vůbec. Škoda že Kaplického knihovna v Praze taky nedostala šanci…
Za chvíli jsme doplnili vodu v blízké restauraci (ve Francii nám všude bez problémů dali do petky chlazenou vodu z výčepu), půjčujeme si nové kolo a jedeme dál k soše svobody. Vidíme ji ale jen zezadu, pak už musíme zase hledat přesedlávací místo. Volný by opět jen jeden stojan, ale už jsme vymysleli, že můžeme kola vracet postupně a půjčit si to stejné… Míříme nahoru k Vítěznému oblouku. Ocitáme se na velikém kruháči, díváme se chvilku na oblouk… Ale už nás tlačí čas, měli bychom vracet kolo a nemůžeme najít žádné stojany. Ani cestou jsme žádný nepotkali. Smiřujeme se s tím, že každý budeme doplácet euro a jedeme směrem k Louvru s nadějí, že cestou kola bude kde vrátit, aby těch eur nebylo víc. Stavíme se ve stánku s turistickými informacemi, kde dostáváme mapu všech přesedlávacích bodů v Paříži. Je jich spousta, i kolem vítězného oblouky byly, ale v jiných uličkách než kudy jsme jeli.Cestou k Louvru potkáváme Egyptskou stélu, další vítězný oblouk. Všechny tyto monumenty jsou v jedné přímce propojené širokým bulvárem, takže je skrze druhý oblouk vidět první oblouk i stéla. Chvilku se procházíme kolem Louvru, prohlížíme si skleněné pyramidy a zanedlouho vyrážíme směrem k nádraží.
Cestou se stavíme v čínské restauraci na jídlo a na internet. Čekali jsme, že po Evropě sem tam najdeme nezaheslovanou wifi síť, ale zatím se nedaří a tak vždycky musíme pro heslo někam do kavárny a podobně. Hledáme na zítřek spojení do Mont Saint Michel a na dnešek spojení někam za Paříž „na mez“, kde dnes postavíme stan a odkud se ráno stihneme vrátit na vlak…
V Paříži na nádraží chci získat informace ohledně naší další cesty – spojení do Švýcarska, jestli vlak do Mont Saint Michel někde cestou staví a podobně. Na přepážce jsme strávila asi 45 minut, a přesto jsem se nedozvěděla vůbec nic.
Jezdit po Francii vlakem delší vzdálenosti se jeví jako nadlidský úkol… Na hlavních trasách jezdí TGV a získat na ně rezervaci na poslední chvíli je téměř nemožné, na nádraží se obvykle dozvíme, že rezervace k jízdence interrail jsou na min. 3 dny vyprodané nebo že vlak je úplně obsazený.
Nasedáme na vlak do Chartres a vystupujeme ve městečku Rambouillet. Je malé a okolo jsou lesíky. Protože počasí vypadá dobře, ani nestavíme stan a spíme někde na poli za městečkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat